Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Celý život jsem snila o bydlení na venkově ve vplatním domečku. Teď to mám a jsem nešťastná. Myslíte, že si zvyknu? Stěhování je momentálně dost nereálné a navíc manželovi se tady ohromně líbí a o návratu do města nechce ani slyšet.

Je mi pětatřicet let, jsem vdaná, máme dvě děti – školáka a předškoláka. Od malička jsem vyrůstala v paneláku v jednom velkém městě na severu Čech. Když jsem se vdala, odstěhovali jsme se s manželem do Prahy, oba zde pracovali a pracujeme stále. Bydleli jsme na Jižním městě v třípokojovém bytě. Po narození prvního dítěte, syna, jsme zatoužili po klidnějším bydlení a pustili se do hledání. Oba jsme chtěli někam na okraj Prahy nebo na vesnici, do vlastního domečku.

Pustili jsme se do hledání a po nějaké době jsme našli domeček, který nám naprosto vyhovoval a v lokalitě, která je už sice venkov, ale v rozumném dosahu do Prahy. Byt na Jiráku jsme prodali, vzali úspory a hypotéku a koupili si ten krásný domeček. Po přestěhování jsem byla nadšená, vlastně oba dva. Bylo to něco jako zhmotnění snu. Útulný domek, zahrada. Od jara do podzimu žijeme prakticky venku, grilujeme děti zde mají bazén. Když se pak narodila dcerka, druhou mateřskou jsem už prožívala tady. Vyhovovalo mi to maximálně.

Tahle idyla ale vzala v posledních dvou letech za své a já si uvědomuju, že jsem při své touze po domečku a zahrádce podcenila další aspekty. A ty na mě teď citelně doléhají. Všechno je tady nějak složitější. V místě není ani školka ani škola, děti rozvážím, každé jinam. Syn jde do páté třídy, navštěvuje různé kroužky, které jsou ale v Praze, takže si připadám jako honící pes. Z práce fofrem do školky, pak vyzvednout syna z družiny, zavézt ho na kroužek, i s dcerou někde počkat, až skončí, a teprve pak mířit k domovu. Teď jsou sice prázdniny, tak je to volnější, ale během školního roku jsme se kolikrát dostali domů až po sedmé hodině. Domácnost, večeře, úkoly… Po prázdninách půjde do školy i dcerka a to si nějak neumím představit, jak bude takový nápor v první třídě zvládat.

K doktorovi jezdíme do blízkého městečka, stejně tak na poštu, na úřad apod. Není tady ani obchod, jen taková malá večerka pro doplnění toho nejnutnějšího, na nákupy musíme taky dojíždět. Dřív mi to nevadilo, asi jsem byla v eufórii, že máme domek, ale teď mě to zmáhá čím dál víc a dochází mi, že místo poklidného bydlení, které si teď ani neužiju, jsem větším štvancem, než když jsme bydleli na tom ohromném pražském sídlišti. Kolikrát si na to vzpomenu a říkám si, co by nám tam chybělo. Škola a školka v docházkové vzdálenosti, doktor taky, do práce metrem za půl hodiny. Kroužky by syn už od příštího roku zvládal objíždět sám.

Manžel je v práci od rána do večera, veškeré záležitosti kolem dětí jsou čistě na mně. Sice pracuju jen na šest hodin a ranní směnu, ale i tak sotva stíhám. Dělám od devíti do tří, v půl čtvrté jsem ve školce, ve čtyři v družině (ve školním roce), pak ty kroužky, jak to budu zvládat, až bude do kroužků chodit i dcera, fakt nevím.

Nadhodila jsem své pocity před manželem a ten to utnul hned. Na nějaké další stěhování ať prý zapomenu, máme hypotéku, domek jsme si zařídili, zabydleli se. Zpátky do paneláku ho prý nedostanu ani za nic. On to nechápe, ráno se sbalí a odjede do práce, večer se vrátí, o děti je postaráno, večeře na stole, ale že já jsem jak štvanec si vůbec neuvědomuje a  když si postěžuju, tak jsem podle něj prý přecitlivělá a nejsem jediná, kdo to takhle má.

Připadám si jako v pasti, žiju tak, jak mi to vůbec nevyhovuje a nemám z toho úniku. Chtěla bych se vás zeptat, jestli jste to neměla některá podobně. Dá se na takový život zvyknout? Já vím, že až děti vyrostou, bude to zase jiné a asi se to všechno zklidní. Ale do té doby uběhne ještě hodně let. Představa, že ještě dalších deset roků funguju v tomhle modelu, mě přímo drtí.