Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vlastní vinou jsem si „pokakala“ život. Bohužel, zpátky už to nevezmu a nezbývá mi, než se se svou situací vyrovnat. A to je hrozně těžké, od začátku tohoto roku se propadám do stále hlubší deprese, místo, aby mi postupně bylo líp.

Je mi devětatřicet let a jsem svobodná a bezdětná. Objektivně a rozumově sama sobě přiznávám, že co se dětí týká, nechala jsem si ujet vlak. Příliš dlouho jsem čekala. Na co? Na to, až bude děti chtít i můj partner, který je teď už bývalý.

Seznámili jsme se v mých pětadvaceti letech, jemu bylo o tři více. Měli jsme hezký vztah, rozuměli jsme si, provozovali společné koníčky, taky jsme hodně cestovali. On měl velmi dobrou práci a postupně se vypracovával výš a výš, já pracovala na klasické úřednické pozici. Po necelém roce chození jsme se společně sestěhovali a po dalších třech letech si vzal hypotéku na dům. Když jsme se do něj po dalších dvou letech stěhovali, byli jsme šťastní jak blechy, zařizovali, plánovali co kde a jak bude. Ve všem jsme se shodli. Teda skoro ve všem.

Já chtěla dítě. Prvně jsem na toto téma zavedla řeč v době, kdy si bral hypotéku. Tvrdil, že se mnou chce taky dítě, minimálně jedno, ale radši dvě, ale že by bylo rozumné počkat, až budeme bydlet ve svém. Mrzelo mě to, ale jeho argumenty jsem uznala a hodně mě i uklidnilo, že v novém domě bylo počítáno i se dvěma dětskými pokojíčky. Tak jsem se rozhodla, že budu trpělivá.

Když jsme se konečně nastěhovali a zabydleli, otevřela jsem téma dítě znovu.  Táhlo mi na dvaatřicet let a cítila jsem, že mám nejvyšší čas a hlavně jsem po dítěti strašně toužila. Partner byl trochu zaražený, ale pak řekl, že ano, že bychom dítě už mít mohli, že se už moc těší, jen by to rád odložil ještě o rok kvůli práci. Naskytla se mu v té době možnost odcestovat pracovně do Anglie a prý by ho mrzelo, kdyby se mnou neprožíval těhotenství, porod a první měsíce života naše děťátka.

A já zase souhlasila. Zase jsem upozadila svoje pocity a svoje potřeby a nechala se přesvědčit jeho argumenty. Teď zpětně si strašně nadávám, měla jsem už tenkrát víc zatlačit. Nebo od něj odejít. Ale nebylo to pro mne snadné, měli jsme opravdu hezký vztah a já jsem si nikoho jiného jako otce svého dítěte nedokázala představit.

Anglie se protáhla na dva roky, v tu dobu jezdil domů každý měsíc na víkend nebo na krátké dovolené, já jezdila za ním, jak jen to šlo a jinak jsem byla doma a chodila do práce. Když se konečně vrátil, byla jsem to opět já, kdo otevřel téma dítě. Jaké bylo moje překvapení, když bez jakýchkoli výhrad souhlasil. Byla jsem v tu chvíli neuvěřitelně šťastná.

A pak přišlo šílené období. Vysadila jsem antikoncepci a začali jsme se snažit. Po prvních třech měsících bez úspěchu jsem se nutila do pohody a říkala si, že to ještě nic neznamená. Po roce marného snažení, kdy jsem každý měsíc hořce oplakala, jsem ho požádala, aby souhlasil s vyšetřením nás obou, zda je u nás vše v pořádku. Nejdřív se tomu bránil, nechtěl o tom ani slyšet, ale po nějaké době svolil. Bohužel, vyšetření potvrdilo, že je neplodný. Co se mě týká, bylo vše v pořádku.

Jeho neplodnost nás oba šokovala. Po nějaké době, když jsem měla pocit, že už to vydýchal, jsem navrhla umělé oplodnění s dárcovským spermatem. A tvrdě jsem narazila. Tak kategorický odpor jsem u něj ještě nikdy neviděla. Řekl mi, že nikdy nebude s něčím takovým souhlasit, že je to proti přírodě, že nejsem žádná kráva, abych se nechala inseminovat uměle a ještě od cizího chlapa. Že s něčím takovým by se nikdy nesmířil, nemohl by si mě pak vážit a už vůbec by nedokázal milovat dítě, které by pro něj bylo cizí. Cokoli jsem k tomuto tématu řekla já ze svého pohledu, smetl s tím, že o tom už nechce slyšet ani slovo.

Rozdělilo nás to. Já jsem se pak sice snažila se s tím vším srovnat a brát věci, tak jak jsou, ale v hloubi duše jsem se nemohla zbavit pocitu, že žiju se sobcem, který myslí jen na sebe. A čím dál víc jsem litovala, že jsem se v minulosti nechala umluvit k odkládání těhotenství. Bylo mi sedmatřicet a to je na poznání nového partnera a rozhodnutí o založení rodiny už opravdu šibeniční věk.

Rozešli jsme se. Odstěhovala jsem se, našla si pronájem a začala žít sama. Bylo mi hrozně a další rok mi uběhl jako v mrákotách. Chodila jsem jenom do práce a domů, byla jsem jako bez života.

Když jsem letos na začátku ledna bilancovala svůj život, došlo mi, že jsem se nechala připravit o to nejdůležitější a nejcennější, co jsem kdy mohla mít: o vlastní dítě. Uvědomila jsem si, že je mi, kolik mi je, že nemám žádnou známost a kdoví, jestli vůbec ještě někoho, s kým bychom si rozuměli, potkám. A že s největší pravděpodobností své dítě nikdy mít nebudu.

Od té doby se v těchto pocitech doslova utápím. Je mi to hrozně líto. Chtěla bych vrátit čas a v určitých chvílích se rozhodnout jinak. Připadám si strašně prázdná, zbytečná, k ničemu.  Nevím, co se svým životem, všechno mi připadá marné a zbytečné. Závidím všem maminkám v okolí jejich bříška, kočárky, cupitající caparty. Úplně se mi svírá srdce, když si uvědomím, že já nikdy od žádného děťátka neuslyším oslovení „maminko“.

Dá se s něčím takovým srovnat? Já nevím. Mám pocit, že ne. A zároveň mám strach, že se ze mě stane zatrpklá, stárnoucí žena. Nechci tak dopadnout. Ale momentálně vůbec nevím, co bych měla dělat.