Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
Mám pocit, že se zblázním. Poslední půlrok žiju doslova mezi dvěma mlýnskými kameny a pěkně mě to zmáhá. Nejhorší na tom je, že ať dělám, co dělám, všechno je špatně a vždycky se někdo cítí ublížený.
Mám dvanáctiletého syna, jsem rozvedená. Od jeho pěti let jsem s ním byla sama, až před dvěma roky jsem poznala svého současného přítele. Začali jsme spolu chodit, rozuměli si a seznámila jsem ho i se svým synem, kterému bylo tehdy deset let. Všechno proběhlo v pořádku, vypadalo to, že se můj přítel synovi zamlouvá a naopak, a já byla skutečně šťastná.
Problémy začaly až před šesti měsíci, respektive o Vánocích. S přítelem jsme se totiž rozhodli, že se k nám nastěhuje a budeme žít společně. Syn proti tomu nic nenamítal, zpočátku bylo všechno v pohodě, ale sotva se překulily Vánoce, začala jsem zaznamenávat mezi „kluky“ první neshody. Příteli vadilo, že je syn bordelář, a snažil se ho usměrňovat, synovi to nebylo vhod. Začal mu odsekávat a postupně to přerostlo až k drzému odmlouvání a urážení.
To špatně nese i přítel, kterému se synovo chování k němu nelíbí, má pocit, že by ho kluk měl víc respektovat. Situace se postupně vyhrotila tak, že ti dva už na sebe nedokážou promluvit normálně, pořád jsou v sobě a hádají se kvůli každé maličkosti. Jsem z toho unavená, zvlášť, když se mne pak jeden jak druhý povolávají jako rozhodčího soudce.
Mnohokrát jsem je prosila, ať se snaží spolu vyjít jako dva lidi, nepomohlo to. Oba dva mi připadají jako malí kluci. Ztrpčují život nejen sobě, ale i mně. Mám je oba dva ráda, samozřejmě, jedná se o mého syna a o muže, kterého miluji. Někdy bych však nejraději od nich obou utekla někam hodně daleko a nechala je, ať se vzájemně třeba sežerou.
Kdyby syn chodil na návštěvy ke svému otci, myslela bych, že je třeba naočkovaný od něj, ale tak to není. Bývalý manžel žije v USA a syna si bere jen v létě na část prázdnin, jinak jsou pouze v telefonickém kontaktu, u kterého jsem většinou přítomna.
Mám dojem, jako by ti mí dva mužští bojovali o své vůdčí postavení v naší rodině. Jinak tomu nerozumím. Je mi jasné, že pro syna, který se mnou byl roky sám, je nový partner něco jako vetřelec, ale podle mne si na to prostě musí zvyknout. Nepřivedla jsem přítele domů hned, dlouho jsme spolu chodili, jezdili na výlety všichni tři, za tu dobu si na něj syn zvyknul, a dokud jsme nebydleli pohromadě, všechno bylo v nejlepším pořádku.
Vůbec nevím, jak mám nastalou situaci řešit, abych neublížila ani jednomu z nich. Chci, abychom byli jako normální rodina, jak je mám přesvědčit, aby se k sobě začali chovat slušně a hezky? A jak se mám obrnit vůči té roli, do které mě vpasovali – rozhodčího soudce?
22.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 78 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem mezi mlýnskými kameny. Partner versus syn.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kdyby na konci příběhu nebylo napsané jiné jméno, do krve bych se hádala, že jsem to napsala já...!!!
Vím naprosto přesně, jak se cítíš a co prožíváš...Před dvanácti lety jsem si po rozvodu přivedla domů nového muže...Můj syn tehdy začal chodit do první třídy, přítel měl ze svého předchozího manželství dvě dcery vlastní a ještě jednu dceru vyženil...Velmi naivně jsem si tehdy myslela, že když vychovával tři děti, s tím mím nebude mít žádné problémy....
Nebudu sáhodlouze popisovat, co jsem za těch dvanáct let zažila.....je to na horor....Syna miluji a manžela také /vzali jsme se teprve loni, když už byl syn plnoletý/....Pokud jsem s každým zvlášt, je to v pohodě...každý z nich si zaleze do svého pokoje a moc se v bytě nepotkávaj....Ale pokud jsou pohromnadě, je to docela hustý....Synovi je dnes 19let a už si nenechá moc poroučet.....Těch hádek s manželem, jak jsem syna rozmazlila, neustálé nasazování na něj, averze jednoho k druhému....někdy mi dokonce přijde, že víc rozumu má syn, než manžel...
Stále jsem doufala, že aspon krapet spolu najdou společnou řeč, ale to jsou opravdu jen světlé vyjímky za ty roky.....
často jsem řešila, zda jsem udělala dobře, že jsem zůstala s mužem se kterým si syn nerozumí.....Všechny tyhle otázky mě letos dohnaly až k psycholožce, ke které stále docházím....
život je setsakra těžkej...a ještě těžší je správně se rozhodnout
Daniela
.jpg)
trochu jsem dočítala a naprosto souhlasím s Jarčou* -10:37 
Na nějakou dobu by měl mít nový partner odstup a nekecat do výchovy nebo nepřímo přes maminku.
a nesouhlasím s mashankou. 
chudák to dítě.
Já byla v podobné situaci jako tvůj syn, jen jsem byla starší. Naši se rozvedli někdy kolem mých 16 let a mamka byla nějakou dobu sama se mnou a bráchou. Brácha pak byl na vejšce a na koleji a já mamku přesvědčovala, aby nebyla sama a našla si partnera. Po pár pokusech našla jednoho, s kterým byla sranda a zdálo se, že má mamku rád, nebyl moc zblízka, tak se nevídali moc často, strávili spolu dovolenou a pak se mamka rozhodla ho k nám nastěhovat. Od té doby se z něj stal (no asi byl jen já a asi ani mamka ho nestihla poznat více) generál a začal nás vychovávat a diktovat co kdy a jak máme dělat. Logicky jsem ho začla nesnášet, můj brácha, ač se doma moc neobjevoval, s ním byl skoro na nože. A bylo to přesně tak jak tu někdo psal, že nás začal nutit dělat prkotiny podle sebe a nadával nám, když jsme to dělali tak jak jsme byli zvyklí (třeba, že nemažeme chleba příborovým nožem ale ostrým 
) Přežila jsem doma poslední školní rok, odmaturovala, přežila prázdniny. Další rok, když jsem šla na nástavbu, odstěhovala jsem, bydlela všelijak.
Já jsem bohužel taková, že některé věci nedokážu odpustit, pořád ve mně ten hněv a zloba je, pořád ho nemám ráda, i když se teď už většinou snaží být milý (ted teda pro změnu začíná buzerovat syny, je ale nemocný, téměř nehybný, takže máme šanci se mu vyhýbat). Můj brácha mi říká, že už v něm ta zloba není. 
Neříkám, že by měl tvůj partner na syna kašlat a vše mu dovolit, ale měl by řešit jen zásadní věci a nejlépe to nejdřív řešit s tebou, dokud se nesžijete společně tak, že tvůj nový partner bude pro syna autorita, od které si vyslechne jak rady tak příkazy. Nevím, možná to nepíšu srozumitelně, ale chápu tvého syna, že se vzepřel. Promluv si s partnerem i se synem. Domluvte si pravidla pro společné žití.
Já měla oproti tvému synovi výhodu, že jsem byla starší a mohla vypadnout "z hnízda", sice to bylo trochu jako bych dostala přes držku, ale postavila jsem se na vlastní nohy a musela se postarat sama o sebe.
.gif)
Zahra: to je pustý idealismus, maschanka to vystihla.
.jpg)
Zahra: Jo, souhlasím. Ale pravděpodobně to dopadne tak, že 12ti letý kluk řekne, že se mu celkově nelíbí, když ho otčím pošle s odpadky.
Potom vidím řešení situace v tom, že s nimi bude chodit sám od sebe, což je dost nereálné, takže jsme tam, kde jsme byli 
.jpg)
Zahra:
Dobrý den, teoreticky mě napadá jedna možnost.
Sednout si spolu všichni tři odohromady, vyhradit si na to dostatek času a promluvit si otevřeně. Co komu komu vadí, co nedělá rád, zdůvodnit proč je schopen se hádat, co se mu celkově nelíbí, nikoho nekritizovat za jeho vyslovený názor, ptát se a říct si navzájem jak si každý zvlášť včetně syna představuje společné soužití bez naschválů a hádek. Jinak se domácí ovzduší nevyčistí. Hodně štěstí 
přeje Hana
.gif)
Kadla: 8:01....myslím si totéž....
Kadla: 8:01....myslím si totéž....
mashanka: bez výhrad s tebu souhlasím a memám co dodat......
Ota: máš pravdu, všechno jedno - moje děti, tvoje děti, naše děti.
V určitém věku patří k bontónu odporovat, neuklízet, odsekávat...to je ještě to nejmenší a pokud zůstane u toho, je možno si blahopřát.
To ještě perlička z naší domácnosti - můj tehdejší přítel zdědil děťátka o pouhých 10 a 12 let mladší, než byl sám, přesto to zvládli všichni se ctí - jednotně ve spojenectví proti matičce.
Takže s tím mám docela bohaté zkušenosti a není třeba se hroutit, je třeba si vybojovat mezi nimi prostor. Oni si totiž tu a tam v zápalu boje nevšimnou, že se tlučou mamince přes hlavu a usměrnit potřebují všichni, v tomto konkrétním případě oba.
Taky se není třeba hroutit nad jejich křehkými dušičkami a trpělivě vyčkávat, až se uráčí vylétnout z teplého hnízda a teprve poté začít žít. S normálním partnerem zcela jistě žádnou újmu neutrpí. Spíš se snaživě starají, aby újmu utrpělo celé široké, daléké okolí, to není třeba až tak moc prožívat.
Souhlas s Otou...s Kočkomilkou.....
Markýza: 
neřeknu 
.JPG)
Grainne 10:25 : ano, tak 
.jpg)
koukám že i dvojitý agent
