Nechci se stěhovat do zděděného domu. Prý jsem nevděčná.
Jsme s mužem momentálně na rozvod. Až dosud bylo naše manželství téměř bez mráčku, ačkoli jsme spolu už přes třicet let. Nikdy by mě nenapadlo, že mezi námi vznikne konflikt, který bude takřka nepřekonatelný a ani jeden z nás nebude ochoten ustoupit ze svého.
Důvodem našeho sporu je dům. Respektive stará barabizna, kterou manžel zdědil po svých rodičích. Teď, když zemřela jeho maminka, připadl celý dům manželovi jako jedinému dědici. A on pojal opravdu úchvatný nápad, totiž, že se tam přestěhujeme. Což já nemohu vydýchat a hned vám povím proč.
Ten barák je hodně starý a zanedbaný, potřebuje totální rekonstrukci. Dole je kuchyň, obývák a ložnice, velká chodba, koupelna se záchodem a prádelna. V patře jsou pak ještě další tři místnosti. K domu náleží dvorek s přilehlou zahradou a navrch ještě stráň s ovocnými stromy, která navazuje na zahradu. Je to ohromné. Barák i ty pozemky. V domě se za posledních padesát let nic neměnilo, kromě nutných oprav, aby byl aspoň jakž takž k užívání.
Jsou tam staré podlahy, na chodbě taková ta kamenná dlažba – kostky šedé na střídačku s černými, koupelna je katastrofa, omlácené umyvadlo a vana, opadané kachlíky. Kuchyňská linka pamatuje ještě Gottwalda jako prezidenta a v horních patrech je to podobné. Stará okna, vysloužilé dveře atd. Prostě hrůza hrůz. Celý dům je cítit takovou tou starou zatuchlinou, kterou nejsem schopná přestat vnímat ani když jsem tam celý den. Prostě to tam páchne.
Můj názor je, že bychom ten barák měli prodat a koupit si byt. Bydlíme totiž v nájmu. Máme možnost si byt, ve kterém jsme odkoupit, což bych já velmi ráda. Je hezky zrekonstruovaný, nic nám tady nechybí. Všechno máme v dosahu, od lékaře, přes obchody až po blízkost zaměstnání. Kdybychom se přestěhovali do toho baráku, o tohle všechno bychom přišli. Žili bychom na vesnici, což si já osobně neumím představit, jsem od malička zvyklá na město.
Manžel má ale jiný názor. Pro něj je ten dům domov. Vyrůstal v něm. Prý si nedokáže představit, že by ho prodal cizím lidem. Žili v něm už jeho prarodiče a on cítí jako povinnost ten barák zachovat jako rodinné dědictví, či co. Ty nedostatky, které vidím já, on nevnímá tak dramaticky. Tak si prý dáme dohromady nejdřív spodní patro a pak budeme pokračovat dál. Už se vidí jak chová králíky, rýpe se v záhonech a plánuje, jak to bude jednou v důchodu fajn, být takhle hezky ve svém, na zahradě, venku, stále aktivní.
Já to nedokážu skousnout. Možná jsem pohodlná, zhýčkaná městským životem v paneláku, kde mi nic nechybí a kromě úklidu se nemusím o nic starat. Mě představa náročné rekonstrukce baráku vůbec neláká, nejsem odvázaná ani z té zahrady. Nikdy mě to nebavilo a skutečně nemám žádné pěstitelské ambice. Jeho matka rok co rok zavařovala a nakládala všechno možné jako o život, já jsem nikdy nezavařila ani skleničku marmelády. Radši ji koupím v obchodě.
Řeknu vám upřímně, mám osypky jen si představím, jak se tam nastěhujeme a já začnu žít jako typická vesnická hospodyně.
Je to těžká situace. Vím, že ten z nás, který tomu druhému ustoupí, bude nešťastný. Kdybychom měli děti, tak by bylo řešení možná snazší, třeba by se jim barák hodil. Ale jsme bezdětní, já bohužel děti mít nemůžu. Takže je to jen na nás, co s domem bude. Navrhovala jsem variantu nechat si ho jako víkendovou chalupu, ale s tím muž nesouhlasí, o takový dům je prý potřeba se celoročně starat a žít v něm. Řekl mi, že jsem nevděčná, když to odmítám. Co by prý za to jiní lidi dali, kdyby jim takhle do klína spadl dům.
Co si myslíte vy? Byly byste ochotné se do takového baráku přestěhovat a v padesáti letech od základu změnit svůj životní styl? Já si to nějak nedokážu představit.
5.4.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 82 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nechci se stěhovat do zděděného domu. Prý jsem nevděčná.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Kozoroh18: žádnou dědickou daň by neplatil, je dávno zrušená. Dědické řízení sice proběhne a za to zaplatí jen notářský poplatek.
Rozumný nápad, jak někdo radil, nechat si spočítat rozpočet na rekonstrukci. A zatím každý ustoupit o kousek ze své paličatosti. Nechat si chalupu na víkendy, ale opravdu tam víkend co víkend jezdit a makat. A uvidí jestli je to bude bavit. Začít třeba tou koupelnou, jenže ono jak se rýpne do starého baráku, tak to jsou odpady, voda, elektrika, podlahy, zřejmě se musí barák podříznout, kdoví jaká je střecha, atd..... Je toho strašná spousta a většinou zůstanou jen obvodové zdi. Je to dražší než zbourat a postavit nový.
Ivi: napsala jsi to super
Dal mne napadlo, co treba pronajmout nebo prodat vetsi cast pozemku, tim by bylo prace mene aspon venku.
... no a co se domluvit, že to rok zkusíte že bude jako chalupa a rozhodnete se pak, až opadnou vášně...? Jestli jsem to pochopila, tak v důchodu nejste, takže pořád byste museli dojíždět do města do práce.... takže by dávalo smysl být v bytě a na barák jezdit... a do jisté míry manžela chápu, mít prostě prostor a klid a svojí zahradu... na druhou stranu nikde není psáno, že je tvou povinností na zahradě pěstovat kompletní úrodu a něco zavařovat... však tam můžete mít klidně bazén nebo grilovačku a nízkoúdržbovou zahradu.... a třeba tě zahrada chytne... nebo ti králící (já třeba nejsem na kytky, ale zvířata miluju)
kdyby opravovali za života maminky, pak jak by šel dům do dědictví platil by i za své investice.
možná nemají své bydlení, protože neni dědic
Líba má smůlu, pokud se nenajde kompromis, muže nastat rozchod, ona zůstane sama a on si může založit rodinu.
možná si dovedu představit jak je Líbinýmu muži, bydlím v domě co jsem se narodila, já to tu vidím jinak, než ostatní. dalo by se tu opravovat stále. Něco jsme udělali, v plně obydleném se opravuje blbě,
Chápu manžela, vidí dům jinýma očima. V padesáti letech a bez dětí jim nic nebrání si teda žít každý jak je mu libo. Přijde mi strašné, že by měl dům prodat kvůli manželce, která se nesnaží o trochu pochopení. Ty její obchody jsou všude, rodný dům je jen jeden, když to tak manžel cítí. Asi ani nemá cenu uvažovat o rekonstrukci, tak velkého domu pro dva lidi. Muži to tak neřeší, jemu by to asi stačilo tak jak to je, takže buď rekreační nebo každý ve svém.
V přesně takovém baráku jsem strávila kus života. Jak mně se ulevilo, když jsme ho prodali Měli jsme dobrou vůli ho rekonstruovat, aby byl k žití, ale po zjištění, že rekonstrukce by vyšla dráž než ho nechat zbourat a postavit nový, jsme to celé vzdali. Vlastními silami bychom to nedělali, nikdo z naší rodiny k tomu nemá vlohy a nikdy jsme nechtěli trávit léta veškerý volný čas takovou neskutečně namáhavou činností.
Osočovat Líbu, že je městská líná fiflena apod. je opravdu zbytečné. Každý jsme založený jinak. Někdo miluje panelák (jiný má osypky jen z té představy), někdo samotu v lesích (pro jiného nejhorší noční můra). Někdo chce strávit život v městském ruchu, někdo v přírodě. A nikdo z nich není špatný. Kdybychom všichni měli stejné preference, tak se do těch velkoměst nebo lesů nevejdeme Já to třeba měla vždycky napůl. Mám ráda město, ale i klid v přírodě. Tak to střídám a jsem spokojená.
Líbě a jejímu manželovi bych asi doporučila, aby ona zůstala v bytě a on šel do domu po rodičích. Můžou se přece navštěvovat, neznamená to hned rozvod. Znám páry, které to tak vyřešily a funguje jim to. Nejsou spolu sice 24/7, ale u některých mi skoro i přijde, že to jejich vztahu prospělo. Líba může v baráku trávit třeba letní víkendy, on může za ní přijíždět do bytu na zimu, kdy to v tom baráku nejspíš není vůbec příjemné. Jenom to budou muset nějak vyřešit finančně, když do svých padesáti a bez dětí nedokázali ani ušetřit na byt (nebo ho pořídit jiným způsobem). To možná bude ta největší komplikace. Ale na to měli myslet mnohem dřív než v padesáti
Arna: 5.4.2016 8:34 Plny souhlas
Chybi mi tu par informaci. Jak je to daleko od prace kde oba delaji, je to nekde na samote? A ten popis "ruiny" take nemusi byt presny. Jelikoz pisatelka do domu nechce, mozna to vidi v uplne jinem svetle. Podle ni "ruina na spadnuti", podle nekoho jineho to treba chce jenom vymenit kuchyni vymalovat, vyvetrat a novou koupelnu.
Kdysi jsme se nastehovali do bytu, ktery vypadal asi jeste hur, nez tenhle popsany baracek, a kdyz jsme ho dali doporadku, tak nam ho kazdy zavidel. Osobne bych radsi sla do domku, nez bydlet v kralikarne. Pokud je to blizko prace.
Příspěvky jsem ještě nečetla, ale....Jsem na tom stejně jako pisatelka, vyrůstala jsem v Brně, nikdy jsem neměla chuť se rýpat v hlíně, sekat zahradu, prostříhávat stromky apod. Jsem vyložene městské dítě. Měli jsme chatu, ale skutečně k rekreaci, ne abychom v pátek jeli na chatu a uklízeli, natírali, zvelebovali. Sice jsem kdysi taky zavařovala ve velkém, protože v obchodech nic nebylo a byly doma děti, ale dnes? Absolutně se zavařování nevyplatí, pěstování zeleniny, ovoce a chování drůbeže, prasat nebo ovcí taky ne, všude je všeho dost. Když si spočítáte náklady a výnosy, rozhodně jste v mínusu.
Jo kdybyste měli tolik peněz, že byste si mohli dovolit nechat opravit chalupu na klíč, je to jiná věc. Ale zase kdybyste měli tolik peněz, tak vás nebude bavit být pořád na jednom místě a chtěli byste určitě cestovat po světě. Už byste taky měli pomýšlet na to, že si něco ušetříte na důchod a ne že budete vrážet všechno do oprav a nakonec co? Budete staří, bez peněz a možná ani ten barák neopravíte celý.
Ten puch ze starých a nevětraných domů znám. Na Vánoce jsem si koupila přes Aukro starý proutěný kufr, velice zachovalý, ale tak hrozně moc smrděl zatuchlinoum, že jsem ho drhla pod horkou vodou, použila jsem i peroxid vodíku a vždycky jsem ho vynesla na terasu "vysmrádnout" a uschnout. Už voní, ale trvalo to!!!
To chce větrat, především v létě, otlouct kachlíky, seškrábat stěny, odsunout skříně a zezadu je vydrhnout, staré oblečení vyhodit. Se starým barákem je práce a práce!!!
a kdybych v 50ti nevlastnila žádnou nemovitost, tak do toho jdu.
To je tak zásadní nesoulad, že by měli jít od sebe. Je sprostý požadovat od někoho, aby prodal své dědictví, když se z něj těší.
Mně to ze strany manžela připadá jako nostalgie, ale uniká mu realita. Rodiče ho zřejmě nenechali na nic sáhnout, takže ani přesně neví, co taková rekonstrukce obnáší.
Nechala bych ho udělat předběžný rozpočet, možná, že pak zjistí, že to je nereálné. Že ani jemu se nechce trávit příštích 10 let postupnými opravami svépomocí a nebo splácet půjčku až do smrti.
A nejsou to jen opravy, možná by bylo potřeba mít dvě auta na dojíždění do práce, k tomu čas na cestování, po večerech bude opravovat.
Pokud by se vyloženě zabejčil, tak ať začne opravovat třeba koupelnu a kuchyň, udržuje zahradu, tím se snad nic nezkazí a uvidí, jestli na to má sílu a chuť.
Nemá moc cenu lpět na věcech. Na co je barák, na kterém se nadře a možná i udře, když by si mohl v důchodu konečně něco užít, dům prodat a podívat se, jak ho nějaká mladá rodina s dětma zrekonstuovala a jsou tam spokojení.
Kadla: ne, ne, podle jine literarni carodejky
To jmeno mi proste bylo nejak blizke, netusim, proc.