Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nečekám nějakou radu, chci si jenom tak trochu postěžovat. Určitě nejsem jediná, komu současná situace ohledně Covidu překopala vánoční plány. Stejně jsme na tom byli loni, ale to jsme brali všichni docela statečně a říkali si, že hlavně, ať jsme zdraví. Jenže podle všeho to ani letos nebude jiné a mně je z toho už nějak hodně ouvej. A nejenom mně. I rodičům a dětem.

Bydlíme v zahraničí, konkrétně až v Austrálii. Můj manžel je Angličan a v Austrálii je pracovně už skoro čtyři roky a samozřejmě jsem tu s ním i já a naše dvě dcery – deseti a osmiletá. Dokud jsme žili v Anglii, jezdili jsme domů do ČR několikrát ročně, nebo přijeli moji rodiče za námi. Jenže z Austrálie už to tak jednoduché není, ta vzdálenost je dost velká, a tak bylo cestování za našima vždy na nás. Oni se za námi byli podívat jen jednou a prý jim to stačilo. Podívali se, trošku jsme tady pocestovali a jim už se tu dálku z Prahy znovu absolvovat nechtělo. Samozřejmě to chápu a naprosto jsem souhlasila s tím, že budeme létat my za nimi, jak jen to bude možné.

Dohodli jsme se také, že každý rok přijedeme na Vánoce a zůstaneme až do Nového roku. Takhle se to ale uskutečnilo v podstatě jen jednou. Přijeli jsme před Vánoci, mezi svátky jsme na dva dny zaletěli do Londýna k manželovým rodičům, a na začátku ledna jsme se vraceli zpět do Austrálie.

Jenže loni se takové Vánoce už nekonaly, raději jsme zůstali doma. Vzhledem k vývoji epidemie a různým opatřením jsme se s rodiči neviděli už rok a půl a to asi ještě není konečná. Ale nechceme nic riskovat, když to člověk vidí, jak se situace každý den mění a jak různé státy vyhlašují opatření a omezení, karantény a izolace, nechceme se zbytečně dostat do nějakých potíží.

Rozumově to všichni chápeme, citově nás to doslova drtí. Moje maminka mi do telefonu pláče, že vnučky rostou a ona je pořádně nevidí, jen přes videokameru, ale to není ono. Mně se taky moc stýská, po rodičích, po bratrovi a jeho rodině, po babičce, která letos ovdověla a já nebyla dědečkovi ani na pohřbu.

Já vím, že jsme na tom všichni stejně, každému z nás ta pandemie něco vzala a nějakým způsobem zkomplikovala život. Jak s tím bojujete vy? Já cítím nějakou strašnou beznaděj, bojím se, že nic už nebude, jako to bývalo. Že život, jaký jsme žili, se už v plné míře nevrátí.

Máte to někdo podobně? Že – ačkoli vše chápete a dodržujete – je vám lidsky a emočně úzko z toho všeho? Dá se s tímto vnitřním pocitem nějak bojovat? Co vám pomáhá?