Dvojdomek s tchánovci. Máme do toho jít?
Před rokem jsme se s manželem vzali, je nám 27 a 32 let. V dohledné době plánujeme rodinu, chtěli bychom alespoň dvě děti. Vlastně se už o miminko pokoušíme, necháváme tomu volný průběh a uvidíme, kdy se zadaří. Bydlíme v obecním nájemním bytě.
Samozřejmě, že uvažujeme o pořízení něčeho vlastního, ale máme strach uvázat si na krk hypotéku. Zatím tedy šetříme, založili jsme si stavební spoření a za pár let uvidíme.
Teď nám ale přišli manželovi rodiče nabídnout možnost vlastního bydlení. Oba mají pár let do důchodu a chtějí se na stáří zajistit. Vlastně to tak plánovali, že si uspoří dostatek prostředků, prodají čtyřpokojový byt a chalupu a postaví si rodinný dům. Teď jim navíc spadlo do klína poměrně velké dědictví po tchánově mamince, takže jsou na stavbu připraveni, dokonce už mají vyhlédnutý i pozemek.
A protože vědí, že i my máme do budoucna plán postavit si něco vlastního, přišli s velmi lákavou nabídkou. Pokud bychom souhlasili, nechali by na pozemku postavit dvojdomek s tím, že jednu půlku by obývali oni, druhou my. Peněz mají dost, vše by financovali sami, my bychom si pouze zařídili naši část domu nábytkem. Můj manžel je jejich jediný syn, jak řekli, moc rádi by toto pro něj a jeho rodinu udělali. Navíc mají představu, že si vzájemně vypomůžeme: Oni nám s našimi budoucími dětmi, až budou v důchodu, a my je pak později obstaráme ve stáří.
Zní to hodně lákavě. Získali bychom tak v podstatě vlastní bydlení v novém domku se zahradou a ve velmi příjemné lokalitě, která se nachází na předměstí našeho většího města, kde všichni žijeme. Je zde nádherný klid, do lesa doslova pár kroků a zároveň výborná dostupnost do práce i do škol a školek či k lékaři – autem nebo hromadnou dopravou.
Manžel je z návrhu a nabídky svých rodičů nadšený, já v podstatě také. Přesto mi ale úplně dobře na duši není. Mám totiž obavu, jak bude naše společné soužití ve dvojdomku na společném pozemku vypadat. Tchán je docela v pohodě, ale tchyně je tak trochu metrnice. Ne, že by byla nějak zlá, to v žádném případě, ale na můj vkus je příliš energická, řekla bych hyperaktivní.
Pořád musí něco dělat, nevydrží chviličku sedět, a když jsme společně s nimi na chalupě, je to pro mne docela 
očistec. Tchyně kmitá v kuchyni, na zahradě, vyváří jako o život a neustále mne honí, abych se zapojila. Jakmile si na chvíli sednu nebo se chci jít jen tak projít do lesa, je z toho celá nervózní a okamžitě pro mne má přichystané nějaké úkoly. Umýt nádobí, vyplít záhony, vytřít… Když jsme s nimi pohromadě, necítím se prostě svobodně a mám pocit, že ji musím poslouchat. Připadám si jako malá holka.
A teď bychom tak měli žít trvale všichni pohromadě, což mne docela děsí. Přitom na druhou stranu velmi oceňuji všechny výhody, které by takové soužití přinášelo. Tchyně jde do důchodu za tři roky, měla bych tím pádem vyřešené případné hlídání dětí. Stavba domu by nás prakticky nic nestála a bydleli bychom ve svém. Děti by vyrůstaly ve zdravém prostředí obklopené širší rodinou. To všechno je moc pěkné a lákavé. Přesto mnou zmítají určité pochybnosti a obavy.
Co myslíte, je takové soužití možné? Dají se nastavit taková pravidla, aby byly obě strany spokojené? Vzhledem k organizační povaze mé tchyně mám opravdu strach, abych si na sebe neupletla pořádný bič. To bych pak měla všechny ty výhody, které si uvědomuji, hodně draze vykoupené. Šly byste do toho na mém místě?
1.6.2011 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 100 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dvojdomek s tchánovci. Máme do toho jít?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
PEGG: přesně takhle to bylo u nás, oba nikdy nevyhodili nic..bylo to hrozný, nic jsme am nesměly opravit, barák se rozpadal, pořád jsem měla na talíři, že moje to není, nesměl ajsem vylsovit názor ani na to zda si pořídt telefon či ne. Zato kritizovali vše coj sem udělala já, včetně toho co nosím na hlavě, jakou barvu nehtů používám, že jsem si dovolila koupit parfém a neštětřím (vydělala jsem si na něj) že se moc často myju (sprcha jednou denně byl luxus, oni jen v neděli). Takže jak říkám, já už bych nikdy s rodiči nebydlela,ani s vlastními.
Proto obdivuju talenku, že dokáží v klidu žít tolik generací v jednom domě.
Tam musí žít opravdu jen samí svatí lidé.
.gif)
PEGG: Přesně: už to nikdo v životě nikdo na nic nepoužije, ale schovat se to musí! 
Např. polámaný kohoutek k hadici na zahradě (jasně, že nový jsme koupili my z našich peněz) se musí taky schovat, i když je nepoužitelný.
Když jsme si koupili do našeho spodního bytu nové kování na dveře (celkem 8 dveří), tak otec pravil, že ty staré "jsou jeho" a tak je zákaz je vyhazovat a prý si je schová a jednou je zpeněží, neb je to 70 let stará "starožitnost". Takže už několik let leží kování neznámo kde, v nějaké skříni a on už ani neví, že je někde má...
Když se dvakrát za rok koná sběr velkoobjemového odpadu a železa, tak přítel nachystá hromadu věcí na vyhození (před tím se na tom s mým otcem domluví) a když tam ráno příjde s tím, že to naloží a odveze, tak je hromada poloviční nebo třetinová, protože otec si to mezitím rozmyslel a věci zase přenesel zpět do svého bordelu (pardon). 
No... k smíchu to už dávno není.
.jpeg)
Zumka - 1.6.2011 10:16 - to je přesné, zrovna včera, když jsem vyhazovala staré 3l sklenice, mi pravil, no snad tam tolik nepřekáží
To,že je už nikdo nepoužije,to je vedlejší. Kdysi je střádal na skleník,na který chvála Bohu nedošlo, takže jich bylo půl sklepa. Už nejsou,to jsem ale mrcha
PEGG: Nejoblíbenější hláškou mého otce na to, kdyč chceme něco vyhodit nebo zlepšit: A tobě to tam zavazí? Tobě to tam vadí?
sevenofnine: Ale tak postarání se na stáří je tu myšleno asi hodně obecně.
A pokud by rodiče potřebovali, tak se snad syn nějak postarat musí, i kdyby bydlel na opačném konci republiky. Takže to bych tak tragicky neviděla. Maximálně jako výhodu, že když jede nakoupit, nebo pomoct v domácnosti, nemá to daleko. Musí si ovšem ohlídat, aby je rodiče nevyužívali. Pěkně soběstačnost ve všem, co zvládnou, to udržuje seniory aktivní a prodlužuje plnohodnotný věk, tak nějak je potřeba k tomu přistupovat.
Radím ti jediné - nechoď do toho. 
100% souhlas s Lindou a kat a PEGG.
Bydlíme s partnerem už 6 let v domě mých rodičů. Máme sice samostatný oddělený byt, ale ani to není záruka ničeho. Po 6 letech nervů dospěla situace k tomu, že jsme rozhodnuti odejít i za cenu splácení hypotéky až do důchodu (je nám 36 a 38 let). A vztahy mezi námi a mými rodiči už se nikdy nezlepší, došlo to až moc daleko. Vzdát se podnájmu a jít bydlet k rodičům bylo nejhorší rozhodnutí mého života.
Už mám dost nečekaných příchodů mé matky bez zaklepání kdykoli a za jakékoli situace. Už mám dost toho, jak všechno, co uděláme, je špatně. Už mám dost toho, že vrážíme peníze do domu, který nikdy nebude náš. Už mám dost toho, že se necítím "doma" svobodně a v klidu - tak, jak by měl pravý domov vypadat. Už mám dost toho, jezdit domů z práce vynervovaná a se strachem, jaká nálada tam zase bude...
Takže za mě - ani za nic!
PEGG - když mluvíš o svém tchánovi, jako bys mluvila o mém otci. Kombinace jeho a mého víc než pořádkumilovného partnera je víc než vražedná.
Šla bych do toho jen za přesně stanovených podmínek a to předem.
Pokud by to byly dva zvláštní domy, zahrada taky napůl, každý by si hospodařil na svém a druhé části si nevšímal, tak by to snad šlo, ale nejsem si jistá, jestli to tchyně bude schopna dodržet.
A taky jestli bych mohla zasahovat do toho jak bude dům vypadat, třeba vnitřní členění apod.
Sedni si s manželem a podrobně si popovídejte o svých představách, obavách. On by byl ten,kdo maminku usměrní a vykáže z vašich společných prostor.
A ty zvaž, jestli dokážeš tchyni s úsměvem říct, že něco nebudeš dělat, protože to nepovažuješ za nutné a dokážeš se v její přítomnosti cítit jako rovnocenný partner a ne dítě. Jejich chata je trochu něco jiného, tam jsi na návštěvě, ale doma by ses neměla nechat do podřízené pozice dostrkat.
Takže asi hlavní je, jestli dokážete dojednat takové podmínky, abyste se nemuseli cítit jako na návštěvě a být vděční.
A budoucí uspořádání by mělo být detailně dohodnuto než se kopne do země, za jiných okolností nemá cenu to ani zkoušet.
jejda, predstav si, že budeš na mateřské cca 6 let a ona v důchodě ... pokud po téhle představě ještě žiješ a zvažuješ ano/ne tak do toho klidně jdi. A postarání se na stáří není jen tak, pravděpodobně to bude znamenat pro tebe zkrácený úvazek nebo pobyt doma a celoddení péči o 2 seniory ... žádná dovolená, víkend, nic ... a klidně na 10-15let. A do té doby popluješ pod vlajkovou lodí své tchýně s kterou už teď Ti není dobře a nejsi schopná se s ní domluvit. No každý svého štěstí strůjce a kdo chce kam ať si tam jde sám ...
Já bydlím v patře ve společném RD s tchýní 10let a na svoji omluvu mohu říct, že jsem byla mladá a totálně slepá až pitomoučká. No tchýni je 80 a nějak to už spolu doklepem, ale stálo mě to hodně a ještě bude stát. A pokud bych se měla rozhodnout znovu nikdy bych do toho nešla a to je tchýňka normální, žádná metrnice ...
presne, tiež do bodky súhlasím s Lindou...
Šla bych do tohoto bydlení, ale pouze za určitých podmínek:
polovina domku by byla psaná na Tebe a na manžela, nejedná se jen o rozvod, je důležité, abyste byli rovnocenní partneři i v tomhle ohledu, podle mého to pak může působit potíže ve vztahu v rovině nejen praktické, ale i psychické. To by bylo prakticky možné zajistit asi půjčkou od tchánovců, alespoň ten "tvůj" podíl jim splatit, jinak by to zase zavánělo tím, že je chceš jen využít.
Určitě dohodnout pravidla ohledně fungování, klidně i sepsat. Vzhledem k tomu, že to budou dvě bytové jednotky, bude méně třecích ploch (např. kuchyň), dohodnout především respektování soukromí, opravy na domě, péči o zahradu (v případě, že se neshodnete, rozdělit zahradu na dva díly).
Jestliže by se tyto návrhy setkaly s nesouhlasem, neochotou k projednání, ke kompromisu, nešla bych do toho určitě.
P.S. a nebydleli byste ve svém, bydleli byste v tchánovcovým a až to jednou zdědí manžel, tak v manželově, v tvojem ani náhodou....
Bydlím s tachánovcema 28 let v jejich domě. Jsou to moc hodní lidé,babička hlídala,když už byla v důchodu, když potřebuji cokoliv můžu se na ně obrátit,pokud je to v jejich silách pomůžou. Přes to bych do toho už nešla. Babička je v pohodě,ta si nás nikdy nevšimla a do ničeho nemluvila,to děda sice taky ne,ale zahrada byla vždycky jeho výsadní právo, jenže je hrozný bordelář a umanutý chovatel slepic a králíků a pěstování všeho možného(nikdy mu stejně nic nevyrostlo) Takže přes naše protesty byly záhony až ke dveřím, děti si na zahradě nesměly hrát,protože na všechno šlapaly a míč lítal do trávy, která se sekala na sušení.Že bychom si mohli někam na zahradě lehnout na sluníčko? Nebylo kam. Všude nashromáždil spousty nepotřebných krámů,které se nemohly vyhodit a hlavně všude byl strašný nepořádek. Na barák se nesmělo sáhnout, opravy se omezily na natírání všeho co natřít lze barvou,která zbyla od minule. 
Cokoliv jsme udělali bylo španě,nové zábradlí - na co,vždyť bylo ještě dobré atd...Až posledních pět let je to lepší (protože už nemůže,je po těžkém infarktu) takže jsme si konečně mohli pořídit bazén, bohužel v době,kdy by ho děti nejvíc užily,to nešlo. Slepic a králíků se sice nevzdal,ale aspoň jich je míň. Ale posledních pět let neustále vyvážíme krámy a to v podstatě potajmu,protože my je jednou stranou odnášíme,on je je zase nosí domů,protože to se přece nevyhodí(kelímky od jogurtů za posledních 30let atd Omlouvám se,že ho tak pomlouvám, ale když to shrnu,tak je to neustálý boj a to já jsem velmi mírumilovný člověk a nerada se hádám, takže raději trpím,než bych dělal dusno. Ale pokud bych se měla znovu rozhodovat,tak jedině vlastní bydlení,kde si budu svým pánem a co si udělám,či neudělá bude jen naše věc.
Přeji ti správné rozhodnutí, ono je vždycky něco za něco nic není jen černé a bílé, ale soužití více lidí je vždycky kompromis a ohleduplnost
tak jsem se už dávno nenasmála... nefunguje to už teď, tchýně je metrnice, má po ruce připraveno spoustu úkolů, sleduje kdy kam jdeš a kdy přijdeš a do všeho kafrá, synek je jedináček - a nakonec tam bude všechno jenom jeho, i ten slavný barák, a tvoje nic a ještě ti vyčtou holý z.a.d.e.k a nejvíc mě rozesmálo, jak za to očekávají že se ve stáří postaráš, no tak to přeju hodně štěstí a pevné nervy, budeš to potřebovat. Tohle bych já za občasné pohlídání budoucích děcek teda nevyměnila. I ty děcka si tchýně přetvoří podle svojeho, to teprve uvidíš jak bude vychovávat a rozhodně jinak než si to představuješ ty....
Když to nefunguje ani o víkendu na chalupě, tak si představ, že podobně nesvobodně se potom už budeš cítit celý život. Jenže když budeš chtít odejít po několika letech z dvojdomku, kde jsou se společným bydlením všichni spokojeni-kromě tebe- budeš ty ta, která ,,rozeštvává rodinu". Odejít bude potom velice těžké. Takže bych s díky odmítla raději hned. Ono i manžel by mohl nyní pochopit tvoje vysvětlení, za pár let- spokojený v soužití se svými rodiči a lehce pod jejich vlivem- už možná ne.
Záleží co to má být za dvojdomek,my v dvojdomku bydlíme.Máme vlastní zahradu,vlastní vchod a samozřejmě i klíče k němu,prostě je to vlastně slepenec dvou baráků.Do toho bych klidně šla.
Ale pokud byt to měla být dvoubytová jednotka tak to ani náhodou.
