Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dnes vám budu vyprávět o životě plném vzruchu, neklidu a hledání. Byl plodný, ale i nenaplněný. Chci vám přiblížit osobnost Zdenky Braunerové, která stála v prvních řadách bojovnic za ženská práva. ať už v práci, v soukromém životě nebo v lásce.

Narodila se 9. dubna 1858 v Praze jako Zdislava Rosalina Augusta v rodině známého českého politika JUDr. Františka Augusta Braunera. Časem si ovšem rok narození trochu posunula, uváděla 1862. Otec byl poslancem českého sněmu, patřil ke Staročechům. Maminka pocházela ze starého šlechtického roku Hřebenářů z Herremfelzu a její otec byl známý vědec.

Na Zdenku si dívka změnila jméno po Zdence Havlíčkové, dceři Karla Havlíčka Borovského, která byla po smrti svého otce svěřena na opatrování a výchovu právě k Braunerovým. Bydleli tehdy na Perštýně a jejich bytem prošlo mnoho literátů, výtvarníků. Šlo vlastně o první pražský literární salon, mluvilo se zde výhradně česky. Namátkou pár jmen: Palacký, Rieger, J.V. Sládek, Náprstkovi...

Zdenka odmala chodila na lekce malování k Amálii Mánesové, navštěvovala Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici, studovala u Soběslava Pinkase. Lekce u Antonína Chitussiho ji přivedly ke krajinářství. Obzor jí otevřela už první cesta do Paříže, kde na ni měl velký vliv její švagr, spisovatel Bourges. U něj poznala přední francouzské umělce. A ona, oblečená do českého kroje, zpívala naše národní písně. Chtěla na oplátku umělcům přiblížit naši kulturu. Do Paříže za ní přijelo mnoho umělců a ona dovedla do Prahy třeba Augusta Rodina.

V Paříži prvně vystavovala na ženské výstavě a navštěvovala tam soukromou akademii Collarossi. Začala se významně věnovat grafice. Zobrazovala na ní hlavně starou Prahu, proto se taky nekompromisně postavila v r. 1896 proti asanaci. V tomto úsilí se spojila s Vilémem Mrštíkem, který vydával vášnivé pamflety proti bourání historických domů.

Braunerová velice milovala lidové umění – dávala to najevo i na oděvech, na věcech, kterými se obklopovala. Zachraňovala odkládané pracovní nástroje, hrnečky, šátky, obrázky malované na skle.

Soustředila se také na knižní grafiku, její zásluhou se velmi pozvedla ilustrační část knihy i vazba samotná. Ilustrovala nejen Mrštíkovu Pohádku máje, ale i Oscara Wildea, Zeyera, Claudela, Jesenskou, Martena a další.

V rodinném životě neměla štěstí. Nejdříve zahořela pro Chitussiho, ten však neměl pochopení pro její výtvarné ambice. Potom se zamilovala do Julia Zeyera (o 17 let staršího), ale ani tento vztah neskončil sňatkem.

Snad nejnadějněji vypadal vztah s Vilémem Mrštíkem, tomu ovšem začal vadit Zdenčin rozhled a asi i její snaha ho vlastnit. Datum stanovené svatby zrušili… Později měla silný vztah k Miloši Martenovi, ten byl ale dokonce o 25 let mladší, tam ani na svatbu nepomýšlela.

A tak hodně času trávila s přáteli, mezi něž patřil i Paul Claudel, básník a dramatik, který byl v Praze jako francouzský konsul. Jeho naučila chápat naši duši a umění. Dokonce ho to inspirovalo k napsání knížky Obrazy svatých z Čech.

Díky vztahu s Mrštíkem poznala a doslova si zamilovala moravské Slovácko. V něm viděla největší poklad národa. Velká nad Veličkou, Jožka Úprka a jeho kamarádi... Stala se i podporovatelkou národopisných kroužků na Slovácku.

Dostala nabídku od Sdružení grafiků Hollar, na oplátku jim věnovala velkou část své pozůstalosti.

Zdenka Braunerová byla mecenáškou velké generace umělců – Chitussinho, Mrštíka, Zeyera, Martena, Joži Úprky, o kterých jsme již mluvili, ale i Františka Bílka, Jana Zrzavého a dalších. Všechny překvapovala širokým záběrem svých zájmů. Velkou soubornou výstavu uspořádala v roce 1932 a ta měla velkou odezvu.

Zdenka Braunerová nakonec přežila všechny svoje lásky, zemřela v 76 letech a je pohřbená v rodinné hrobce na Vyšehradě.

Doporučuji si přečíst knihy Františka Kožíka Na křídlech větrného mlýna a Neklidné babí léto.