Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Název knihy by mohl vzbuzovat dojem, že před sebou máme paměti známé umělkyně, toto zdání se však ukazuje jako mylné. Mnohem spíše jde o jakési epizodické vzpomínání na některé etapy zpěvaččina života. Pomocí tohoto rozpomínání se Helena Vondráčková, jejíž asociace dle tiráže literárně zpracoval Jan Hlaváč, vyrovnává se spornými kapitolami své kariéry i osobního života. Vzpomínky na dětství a počátky pěvecké dráhy se mísí se vzpomínkami čerstvějšími, na soužití a sňatek s Martinem Michalem, opletené skandály, na zpěvaččinu práci v roce 1989, na její údajný poměr s Lubomírem Štrougalem. Ke všem těmto kontroverzním obdobím svého života se Vondráčková na stránkách své knihy vyjadřuje, komentuje je, vysvětluje své názory a postoje.

První problém spočívá v již zmíněné skladbě knihy. Jednotlivé časové roviny se mezi sebou střídají a navzájem se prostupují. Tento postup však vyznívá značně nepřehledně, a výsledný dojem z četby tak nakonec není umělecký, ale spíše chaotický. Zmatenost textu ještě umocňuje další dimenze tohoto způsobu psaní, kdy se se vzpomínkami mísí deníkové zápisky a v jednom případě dokonce kuchařský recept. Na přehlednosti textu nepřidává ani poněkud nekoncepční zvýrazňování některých slov.

Druhý, podle mého úsudku závažnější problém tkví v celkové stylizaci hlavní hrdinky a ideové autorky textu. Je jasné a logické, že autor pamětí (použijme tento pracovní název) se nebude prezentovat ve špatném světle, spíš naopak, ale všeho moc škodí a sebereprezentace má své meze. Na třetí stránce možná ještě Heleně Vondráčkové uvěříme, že je osudem zkoušená žena na úrovni světice, a politujeme ji. Jenže o padesát stran dál nás to už rozhodně bavit nebude a na konci knihy zmizí i náznak důvěry v takový zpěvaččin obraz. Tento vývoj je tím pravděpodobnější, že umělkyně se představuje nejen jako charakterově bezchybná, ale také jako všemi milovaná celebrita a „oslnivá pop-star“, jejíž pouhá přítomnost způsobuje v širokém okolí chvění srdíček a hysterické ovace.

„Na varšavském letišti televizáci skutečně byli, vítali mě pomalu jako Marilyn Monroe.“

„Ještě jsem ani nezačala zpívat a stadion už bouřil. Když jsem se opřela do refrénu, jako na povel se vztyčilo čtyřicet tisíc rukou s kopretinovými mávátky.“

„‘To myslíte vážně?‘ vyjela jsem na něj. ‚Proč chcete podpis, když jste si celý koncert četl?‘

Muž zčervenal a rychle sáhl po své knížce.

‚Promiňte,‘ řekl a přikrčil se. Polkl a několikrát mu poskočil ohryzek. ‚Já vás mám rád…‘

Najednou mi ho bylo líto, jak tam tak pokorně stál jako školáček, s nohama u sebe a se svěšenými rameny.

‚Nezlobte se na mě,‘ omlouval se skoro plačtivě, ‚já zítra přednáším a nestihl jsem si všechno přpravit…Moc jsem vás chtěl slyšet…Já…Promiňte…‘“

Dojem má zřejmě udělat občasné prokládání textu cizími slovy: „Počasí se úžasně vydařilo. Sunshine, šampaňské…“, entertainer, well atd. Tento postup však považuji za formální nedostatek textu, stejně jako výskyt pravopisných chyb („Byli jsme s Martou Kubišovou na dovolené…“).

Výsledné hodnocení je tedy celkem jasné. Tato kniha určitě potěší skalní obdivovatele Heleny Vondráčkové, jejichž množství si netroufám odhadnout. Kritické čtenáře však může, když ne urazit, tedy rozhodně rozladit naprostou formální nedostatečností a laciným patosem pohádkového vyprávění o dobrém srdci trpícím ústrky. Já bych ale přinejmenším některé pasáže za urážku dobrého vkusu bez nadsázky označila.

Helena Vondráčková: Vzpomínám a ničeho nelituji. Daranus, Řitka 2005

Soutěžní otázka: Které květiny jsou pro letošní zimu nejaktuálnější?

Správnou odpověď najdete na našem magazínu.