Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Také máte v knihovně tituly, k nimž se znovu a znovu vracíte? Znáte je takřka zpaměti, ale přesto vás pokaždé, když se do nich začtete, opět „dostanou“? Já ano, a je jich několik. Jedním z nich je román Kořeny. Napsal jej Alex Haley a mapuje v něm dvousetletou historii svého vlastního rodu. Dlouhá léta si celé generace jeho předků ústním podáním předávaly povědomí o tom, kdo jsou a kam sahají jejich kořeny. Neměli možnost si svou rodovou historii zapisovat, protože vzdělání jim bylo dlouho zapovězeno. Žili totiž na americkém kontinentě jako otroci...

Ponořte se se mnou do dvousetletého příběhu jedné černošské rodiny. Do příběhu plného lásky, bolesti, ponížení, hrdosti, odhodlání, smutku i bojovnosti.

V roce 1750 se v jedné africké vesnici narodil chlapec, který dostal jméno Kunta Kinte. Prožil tu své dětství obklopen láskou, chodil do školy, prošel zkouškou mužnosti. Byl velmi bystrý a hrdý. V dospělosti by pravděpodobně patřil k nejváženějším mužům svého kmene, kdyby... Kdyby se v 17 letech nestal jednou z mnoha obětí lovců otroků. Ti ho chytili ve chvíli, kdy v lese sekal dřevo, aby svému mladšímu bratrovi vyrobil buben.

To, co od tohoto okamžiku násedovalo, bylo jako zlý sen. Řetězy, cejch, vypálený žhavým železem, a deportace na loď, která jej s dalšími muži, ženami i dětmi převezla do Ameriky. Když se loď vzdalovala od afrických břehů, s nesmírnou bolestí si uvědomoval, že už asi nikdy nespatří své rodiče, bratry, přátele...

Po strastiplné cestě loď zakotvila u amerických břehů a Kuntu brzy prodali jako otroka. Byl zmatený. Neznal řeč, nové prostředí pro něj bylo zcela nepochopitelné, ostatním černým otrokům nerozuměl. A tak začal utíkat. Pokaždé jej ale chytili a po čtvrtém neúspěšném pokusu mu usekli chodidlo. Další roky pak Kunta prožil v osamění. Až mnohem později se konečně začal postupně seznamovat a přátelit s ostatními otroky a ve svých 38 letech se oženil s ženou jménem Bell. I ona za sebou měla velmi pohnutý osud – v mladém věku byla prodána od svých malinkých dětí...

Kuntovi a Bell se narodila holčička. Dali jí jméno Kizzy, což v mandigštině, Kuntově rodném jazyce, znamená něco jako „zůstaň“. Chtěl tak zabránit tomu, aby byla jejich rodina roztržena. Kunta trávil s dcerkou hodně času a vyprávěl jí o svém životě před otroctvím. Učil ji slova ve svém mateřském jazyce a snažil se, aby si uvědomovala, kdo je a odkud pochází.

Kizzy bohužel nebylo přáno, aby dostála pravému významu svého jména. V 16 letech byla prodána novému pánovi... Zoufalá mladičká dívka, vytržená z náruče milujících rodičů, se tak setkala s tvrdou životní realitou. Nový pán ji opětovně znásilňoval a ona porodila chlapce. Ačkoli si uvědomovala, že její syn má z poloviny bílou krev, rozhodla se, že ho bude vychovávat tak, jak by si přál její otec. A pokračovala v tom, co zažívala ona jako dítě. Vyprávěla svému synkovi o jeho africkém dědečkovi, učila ho mandigská slova...

Tato tradice se předávala dál a dál celé další generace, vždy když se v rodině narodilo nové dítě. A tak i autor knihy Alex Haley vzpomíná, jak sedával na verandě domu své babičky a poslouchal vyprávění o Afričanovi, Bell, Kizzy...

Rozhodl se, že zkusí vypátrat, odkud vlastně jejich rod, který založil Kunta Kinte, pochází. Hledáním v archivech, bádáním a zkoumáním strávil více než deset let. Postupně dával dohromady jednotlivé střípky. Podařilo se mu zjistit jméno vesnice, odkud Kunta pocházel, našel v archivech i dokumenty o lodi, která jej přivezla k americkým břehům.

Citace z knihy: „Začal jsem rychle listovat – a najednou tu bylo potvrzení! Lord Ligonier byl annapoliskými celníky proclen 29. září 1767...... Měl jsem pocit, že 29. září 1967 nesmím stát nikde jinde na světě než na annapoliském molu – a také jsem tam stál. Přesně dvě stě let po tom, co tu přistál Lord Ligonier. Zíral jsem na moře, přes vody, přes které přivezli mého pra – pra – pra – pradědečka, a opět jsem se přistihl, že pláču.“

Velmi silný okamžik zažil autor knihy také při návštěvě vesnice Juffure. Podle vyprávění tamějšího griota (muže, který ústně podává historie celých rodů) zjistil, že právě odsud Kunta skutečně pocházel.

Z vyprávění griota – citace z knihy:

„Asi v době, kdy přišli královi vojáci, odešel nejstarší z těchto synů, Kunta, z vesnice do lesa nařezat dřevo... a už ho nikdo nikdy neviděl.“

„Seděl jsem jako zkamenělý. Jako by mi krev ztuhla v žilách. Tento muž, který strávil celý život v této vnitrozemní africké vesnici, nemohl vědět, že právě opakoval, co jsem slýchával celé dětství na babiččině přední verandě...“

Jak jsem řekla v úvodu, je to jedna z knih, ke kterým se ráda vracím. Neumím vyjádřit, co cítím, když ji čtu, protože ty pocity jsou vždy velmi silné. A tak nechám na závěr ještě promluvit samotného autora:

„Projeli jsme asi třetinu vesnice, když se mi najednou v hlavě rozsvítilo a pochopil jsem, co všichni křičí.... všichni na mě mávali, tváře měli rozjařené a všichni společně křičeli: „Pane Kinte, pane Kinte!“

Něco vám povím: jsem muž. Vzlyk se mi dral odněkud od kotníků a hrnul se vzhůru. Zakryl jsem si tvář rukama a začal jsem brečet, jak jsem nebrečel od té doby, co jsem byl malý. „Pane Kinte!“ Měl jsem pocit, že pláču kvůli všem těm neuvěřitelným zvěrstvům, která na sobě spáchali lidé v celé historii...“