Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mladá fotografka Alžběta Jungrová (1978) se nedávno vrátila z cesty po Vietnamu a Kambodži. Jako téma si ale nevybrala nic harmonického – fotila děti nakažené virem HIV, lidi žijící na skládce Stung Ming Chai u Phnom Penu, děti postižené následky chemické války... Proč? „Z mnoha důvodů. Nechci používat obehrané klišé, že tak měním svět k lepšímu. Občas stojím na místě a říkám si, proč raději nejdu těm lidem pomáhat, pracovat pro nějakou neziskovou organizaci nebo do nemocnice. Pravda je, že neumím operovat ani shánět peníze. Dělám, co umím. A samozřejmě mě baví cestování, ráda potkávám nejrůznější lidi, mám možnost ukazovat svůj pohled na svět a na věci, které by se podle mého názoru měly změnit,“ odpovídá Alžběta. Výstava Alžbětiných fotografií pod názvem Indochine bude k vidění od 19. června v Nostress Café Gallery, v Dušní ulici na Starém Městě v Praze.

Jak a proč se vůbec stane, že se mladá dáma rozhodne na čas opustit domov a zavedenou práci a vyrazí s devítikilovým batůžkem a fotobrašnou na dvouměsíční cestu do neznáma? „Vymyslela jsem si pár témat, která jsem chtěla nafotit. V cizím prostředí nemusí člověk řešit každodenní problémy, které na něj doma padají. Mohla jsem konečně úplně vypnout a soustředit se jen na focení. Dostatek času mi umožnil počkat si na světlo a vracet se na místa několikrát. Ideální.“

Alžběta začala fotit už na základní škole. Tehdy dostala fotoaparát od babičky, která kdysi také studovala fotografii na Střední grafické škole v Hellichově ulici. O mnoho let později ji navštěvovala i Alžběta. S přibývajícím věkem ji na rozdíl od většiny z nás vášeň pro fotografováníí neopustila. Naopak – touha zachytit svět kolem sebe byla stále silnější. Brzy jí bylo jasné, že reportážní tvorba je přesně to, čemu se chce věnovat. Přesto v roce 2001 opustila svou práci v MF Dnes a vypravila se na cesty. Na půl roku také zakotvila v Londýně, aby se jako asistentka renomovaných reklamních a módních fotografů něčemu přiučila. „Pracovala jsem třeba s Chrisem Frazerem Smithem na reklamách pro Renault. Těšila jsem se, že konečně uvidím, jak „tvoří“ zahraniční fotografové. Skutečnost ale neměla s představami nic společného. Z agentury Renaultu ve Francii přišel grafický návrh, kterého se fotograf a jeho spolupracovníci museli přesně držet.“ Při takové tvorbě, která postrádala jakýkoliv kreativní přínos samotného fotografa, se Alžběta utvrdila, že reklama pro ni není to pravé. Po dvou letech se vrátila zpět a nyní pracuje pro Lidové noviny.

Focení považuje svým způsobem za formu deníku. Někteří lidé mají potřebu si věci zapisovat – Alžběta je fotí. „Dokumentarista sice nevytváří situace, které fotografuje, ale vytváří konečný obrázek. On určuje, co fotografovat, kam zamířit objektiv, kdy zmáčknout spoušť. Pozoruji. Podávám svou výpověď o tom, co se děje.“

Alžběta se ale nevěnuje jen portrétům, reportážím a práci v deníku. Fotí i filmy: české Bolero, dokument o Janu Kaplickém a často spolupracuje s Dány, kteří u nás natáčejí. Baví ji také focení módy. „Nikdy se u své práce nenudím. Jen když už začínám být unavená z portrétů, jedu na reportáž a třeba naopak. Focení módy si hrozně užívám, protože na rozdíl od reportáže to je chvíle, kdy realitu vytvářím já.“ Alžběta má také svůj velký sen – cestovat a fotografovat to, co by chtěla ona sama.