Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Ale děti moje, to přece není žádný problém.“ Kdo by neznal tuto okřídlenou větu z oblíbeného seriálu Taková normální rodinka. Různě potrhlým členům jedné domácnosti vévodila tak trošku praštěná babička, která věčně ležela v detektivkách. Svou zálibu tato postava ukájela i v životě: sypala rodinným příslušníkům do kávy „arzén“, probodávala je dýkou, obezřetně se plížila, aby odhalila chystané zločiny, a pátravě zkoumala každého nově příchozího.

Myslím, že takhle nějak si herečku Marii Rosůlkovou pamatuje každý z nás. Živé, veselé oči a nikdy nemizící úsměv. Na první pohled člověk, s kterým je radost pobýt a strávit pár chvil. Přestože nikdy nepatřila k vyloženým hvězdám a neměla štěstí na hlavní role, nesmazatelně se nám vryla do paměti.

Stačilo ale málo a Meryčka, jak jí přátelé něžně říkali, by nikdy nestanula na prknech, která znamenají svět. Původně se měla živit něčím „počestnějším“ a serióznějším. Povolání bankovní úřednice tato kritéria sice splňovalo, ale Mařenku to více táhlo k divadlu. Ačkoli nějakou dobu pracovala ve své rodné Plzni v bance, už tehdy navštěvovala herecké kursy a toužila dobýt divadelní svět.

S bezprostřední mladickou „drzostí“ tak ve svých dvaceti letech stanula před ředitelem plzeňského divadla a požádala jej o nějakou roli. A světe, div se – dostala ji. Zahrála si Alenu v Noci na Karlštejně. Byla prostě ve správný čas na správném místě. A v plzeňském divadle už zůstala. Provdala se za hereckého kolegu Vladimíra Škrdlanta, jejich manželství však bohužel nevydrželo.

Po pěti letech v Plzni se Marie chtěla poohlédnout i jinde. Lákala ji změna a něco nového. Nastoupila v Zemském divadle v Brně, ale tam se nějak nemohla usadit. Pak pomohla náhoda, když potkala v Praze Vlastu Buriana. Angažoval ji do svého divadla a hned první role byl záskok za Lídu Baarovou. V Praze už Marie Rosůlková zůstala. Následovalo několik dalších angažmá, z nichž nejraději vzpomínala na své působení ve Vinohradském divadle.

Příležitosti se vyskytly i ve filmu, i když nikdy nedosáhla takové slávy jako tehdejší hvězdy stříbrného plátna Adina Mandlová, Nataša Gollová, Lída Baarová... Její největší role přišly až mnohem později, kdy hrála nespočet roztomilých, rozverných, ale i rozmarných, zlostných a zlobivých bábinek.

Díky její veselé a vstřícné povaze si ji velmi oblíbili jak herečtí kolegové, tak diváci. Vzpomínám si na návštěvu divadelního představení, které se hrálo přesně v den jejích 85. narozenin. Neměla velkou roli, spíš takovou epizodní... Představení běželo, herci hráli, diváci sledovali děj... a pak přišla chvíle, kdy se na jevišti objevila Meryčka. V hledišti se rozezněl potlesk a diváci si začali hromadně stoupat. Představení bylo spontánně přerušeno a takto svorně všichni přáli Marii Rosůlkové k jejímu jubileu. Ona stála na jevišti, drobná, křehká... Usmívala se a lehce ukláněla a v očích měla slzy dojetí. Přistihla jsem se, že pláču zároveň s ní, a když jsem se podívala kolem sebe, zjistila jsem, že zvlhlé oči mají úplně všichni...

Marie Rosůlková zemřela 15. května 1993 ve věku nedožitých 92 let. Až do posledních chvil kolem sebe rozdávala radost. Pokaždé, když si na ni vzpomenu nebo ji vidím v nějakém filmu, musím se usmát a je mi tak nějak lépe. Je zajímavé, jak někdo zmizí a po čase si na něj člověk nevzpomene. A někdo se nám vryje do paměti tak nesmazatelně, že jej považujeme téměř za svého blízkého. Takový člověk je pro mne právě Meryčka Rosůlková.