Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Žena, kterou dnes známe vlastně jen jako autorku nejslavnější české kuchařky, z níž skoro každý umí citovat „vraž do toho dvacet vajec a dvě libry másla…“, měla daleko hlubší zájmy než jen vaření obědů pro rodinu. Její odkaz se také stal předmětem sporů mnoha literárních teoretiků a historiků. Jako první žena-spisovatelka se stala předmětem obdivu Terezy Novákové či Aloise Jiráska. Naopak například Arne Novák ji považoval za trapnou autorku uvzdychaných selanek, libující si v nudném manželství a kynutí u plotny. Dnes je tato osobnost neprávem na okraji zájmu i znalostí a obecné povědomí o jejích zásluhách se omezilo jen na kuchařské recepty pro paní a dívky.

Magdalena Dobromila Rettigová se narodila roku 1785 vrchnostenskému purkrabímu Františku Artmannovi. Její otec zemřel, když jí bylo teprve sedm let, což značně poznamenalo její dětství. Od té chvíle se totiž musela podílet na vydělávání peněz pro rodinu a spolu s matkou na chodu domácnosti. Matka ji také sama vyučovala. Roku 1808 se třiadvacetiletá Magdalena provdala za Jana Aloise Sudiprava Rettiga, nadšeného vlastence, s kterým měla šest dětí. Právě díky vlivu svého manžela a podpoře přátel (např. vlasteneckého manželského páru Korábových z Ústí nad Orlicí, ale třeba i Václava Klimenta Klicpery) začala projevovat intenzivní zájem o češtinu, ke které si vybudovala vřelý a láskyplný vztah a kterou také začala užívat jako jazyk své literární tvorby. Publikovat začala jako většina tehdejších autorů nejprve v časopisech (například Dobroslav, Čechoslav, Poutník slovanský) a v almanaších (Milozor, Milina).

Posléze vydala několik povídek pro mládež (Arnošt a Bělinka, 1820), které měly převážně didaktický ráz a byly adresovány hlavně mladým dívkám (Věneček pro dívky vlastenecké, Chudobičky). Její literární styl nepatřil mezi nejvytříbenější, povídky byly až příliš idylické a sentimentální, didakticky laděné texty se někdy naopak vyznačovaly značnou krutostí (nebylo výjimkou, že provinilý dětský hrdina byl vytrestán dokonce smrtí), to však nesnižuje převratnou úlohu Magdaleny Dobromily Rettigové coby první ženy-spisovatelky v českém jazyce. Rettigová je dnes navzdory své značně bohaté publikační činnosti známa vlastně jen díky jediné knize, kterou je Domácí kuchařka. Její význam v době vzniku netkvěl v tom, že by to byl ojedinělý počin. Naopak, kuchařských knih vycházelo poměrně dost. Přínos Domácí kuchařky spočívá v tom, že nejde o neosobní texty, ale o citlivě psané recepty, jejichž autorka dává nejen rady, jak uvařit jídlo, ale klade důraz i na estetickou stránku věci, rozpočet, poradí, jak si ošetřit poranění, jak skladovat potraviny a jak napravit pokažené pokrmy, což byl přístup vpravdě nový.

Polívka ze žab

"Dej na rendlík kousek másla, několik vařečíček mouky, nech to spejchnout, dej k tomu dobře očištěné žáby, pak zelenou pokrájenou petružel, nech tak asi čtvrt hodiny dusit, pak na to nalej dobře povařenou hrachovou a petruželovou vodu, nech vařit, dej květu do toho a buď ty žabky nech v tom, anebo to proceď a vlej na smaženou žemličku.“

(spejchnout – krátce povařit)

Mezi významné praktické příručky Magdaleny Rettigové patří i kniha Kafíčko a vše co je sladkého – Sto předpisů, kterak se všeliké nápoje i to, co je k přikousnutí při besedách neb společnostech paní a pánů, připravovat mají (1843, 1845). Tato publikace už přímo souvisela také s její organizátorskou činností – Rettigová byla známá propagátorka tzv. kávových společností, které sloužily nejen jako příležitost k čistě společenskému setkávání, ale i jako tribuny k šíření obrozeneckých cílů.

Ostatně Rettigová své didaktické spisy uvedla do praxe: vedla kursy vaření a domácích prací a na těchto sezeních vlastenecky vzdělávala dívky přinejmenším tím, že jim k práci četla z českých knih. Veškerá spisovatelčina činnost byla určována spojením názorů řekněme jazykově-politických a didaktických. Byla přesvědčena, že žena dokáže nejvíce jako vzdělaná manželka a matka, která umí prakticky a úsporně vést domácnost a je i uvědomělou vlastenkou. Proto také ke svému jménu Magdalena přijala vlastenecké Dobromila, proto své knihy vydávala v češtině a proto se v místech, kde žila (nebylo jich málo, jen namátkou Plzeň, Ústí nad Orlicí, Litomyšl), angažovala i ve veřejném životě. V Ústí nad Orlicí měla například na starosti českou knihovnu, v Litomyšli se zasloužila o vyčištění studánky a stavbu altánu. Pořádala tady také tzv. „landpartie“, kde se recitovaly české básně.

Byla u všech významných kulturních akcí města a referovala o nich jako dopisovatelka časopisu Květy. Kromě publikování v periodickém tisku i knižně se v češtině pocvičovala ještě v jedné oblasti. Tou byla soukromá korespondence, v době národního obrození a vůbec celého devatenáctého století nesmírně oblíbený a důležitý způsob komunikace. Záliba v korespondenci měla samozřejmě své opodstatnění: vlastenečtí přátelé často žili na opačných místech země a dopisy byly jediným možným způsobem, jak zůstat v kontaktu. Cestování bylo přeci jen o dost náročnější než dnes.

V osobním životě stihly M.D. Rettigovou časté rány osudu. Po nelehkém dětství následovaly v dospělosti těžké nemoci i úrazy. Z šesti dětí, které porodila, se jich vyššího věku dožily jen tři. Její syn Josef Ondřej Rettig se stal členem piaristického řádu a známým mineralogem. Zálibu v mineralogii ostatně zdědil právě po své matce, která se tomuto koníčku – pro ženu značně neobvyklému – vášnivě věnovala. Magdalena Dobromila Rettigová zemřela roku 1845 v Litomyšli, kde strávila posledních jedenáct let svého života a kde je pochována.