Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Snad nejslavnější česká spisovatelka, pravým jménem Barbora Panklová, se narodila údajně 4. února 1820, je ale pravděpodobné, že ještě dříve. Podle záznamů vídeňské matriky přišla na svět jako nemanželská dcera služky, avšak zdá se, že panský kočí Johann Pankel byl skutečně jejím otcem. To by vyvracelo romantické dohady o tom, že byla dcerou zaháňské kněžny a kancléře Metternicha.

Dětství strávila Božena Němcová v Ratibořicích, kde s rodinou žila v letech 1825–1830 i babička Magdaléna Novotná. Právě ta, o které čteme ve spisovatelčině nejslavnější knize. Soužití s babičkou bylo údajně idylické, nicméně zákulisní šuškanda na akademické půdě hovoří i o tom, že život rodiny Panklových měl k idyle daleko, vlastně stejně jako celý život Boženy Němcové. Již v útlém mládí se budoucí spisovatelka provdala za člena finanční stráže Josefa Němce, s nímž měla tři syny a dceru. S manželem se často stěhovala, po roce 1842 přišla do Prahy a začala publikovat, napřed časopisecky, později knižně, své první pohádky. Kolem roku 1850 se její manželství definitivně rozpadlo. Božena sice byla stále vdaná, ale žila spíše sama a navázala i několik mileneckých vztahů, z nichž nejznámější jsou s Janem Helceletem a Hanušem Jurenkou.

„Neboj se, já jsem umínila si psát zcela střízlivě – a že jsem právě v takovém humoru, doufám, že nebudeš mít nic proti mému listu k namítání – nebude v něm žádných iluzí ani červánkových září, jak jsi onehdy se vyjádřil."

(Janu Helceletovi, 17.–20. prosince 1851)

Protože se neshody s manželem stále přiostřovaly, Josef přestával své ženě přispívat na rodinu a ona tak musela sebe i děti uživit sama. Psaní nestačilo, byla nucena nezřídka žebrat o peníze u přátel, a pro způsob života se také dostávala do stále častějších roztržek s pražskou společností. Abychom však nebyli nespravedliví – přestože se Němec ke své ženě nakonec nechoval vůbec hezky, je třeba říct, že s ohledem na tehdejší dobu se projevoval jako velmi tolerantní a trpělivý manžel.

Státní úředník byl posuzován nejen podle svého výkonu v úřadě, ale také podle toho, jak vypadala jeho rodina a domácnost. A nutno podotknout, že B. Němcová péči o rodinu zas tolik sil nevěnovala. A navíc vdaná žena, která sama vydělává peníze, natož tak exotickým způsobem jako je spisovatelství, byla v polovině devatenáctého století skutečně bílá vrána, a ne každý měl pro takovou průkopnickou činnost pochopení. Těžko soudit kohokoli z obou manželů.

Na jednu stranu je pravda, že Němcová jako manželka, matka a hospodyně spíše selhávala, na druhou stranu její činnost literární, politická i etnografická byla skutečně úžasná. Kromě toho ji lze do jisté míry považovat za první feministku, a to nejen proto, že se sama živila, že měla velice liberální názory na mezilidské vztahy, ale hlavně proto, že svou tvorbou i další veřejnou činností soustavně pracovala na posilování sebedůvěry tehdejších žen a na zlepšení jejich pozice ve společnosti. Otázkou tedy je, čemu jako lidé a čtenáři chceme dát přednost: zda příkladné manželce a hospodyni, nebo spisovatelce a neúnavné bojovnici za pokrok ve společenských vztazích.

Boženě Němcové nakonec zůstalo jen málo přátel, mezi nimi například sestry Rottovy, budoucí spisovatelky Karolína Světlá a Sofie Podlipská, nebo František Palacký, který jí ještě nedlouho před její smrtí posílala jídlo a peníze. Životní tragédií byla pro ni synova smrt, která se patrně stala hlavním impulsem pro napsání Babičky. V tomto idylickém románu zřejmě sama Němcová hledala útěchu a únik od velmi smutné reality.

„Nikdo z vás nevidí milé Ratibořice tak krásnými jako já. Vy vidíte v nich jen prózu skutečnosti, mně zůstaly rájem!“

(sestře Adéle, 21. listopadu 1856)

V padesátých letech spisovatelka onemocněla a její choroba (dodnes není úplně jasné, o jakou nemoc šlo, zřejmě to byl nějaký druh rakoviny) se postupně zhoršovala a znemožňovala jí další práci. Tím se však stále zhoršovala její ekonomická situace a v souvislosti s tím i vztahy s přáteli a známými.  Své nemoci Božena Němcová podlehla 21. ledna 1862. Zemřela v bídě.

Zdroje:
Lexikon české literatury. Academia, Praha 2000

Němcová, B.: Dopisy lásky. Brumovice 2004