Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, se narodila 18. 11. 1847 v Praze, jako předposlední z osmi dětí. Přestože navštěvovala školy, většinu vzdělání získala samostudiem. Právě tento fakt měl zřejmě rozhodující vliv na její celoživotní aktivitu v boji za zlepšení vzdělávacích podmínek pro dívky a ženy. Angažovala se v ženském hnutí, stala se redaktorkou Ženských listů, tajemnicí a předsedkyní Ženského výrobního spolku. Stála také u zrodu první dívčí střední školy v Rakousku, která se jmenovala Minerva.

Dnes je známá jako spisovatelka, uměleckou dráhu začala verši v časopisu Lumír. Její tvorba ale zasahovala i do literární kritiky. V tomto ohledu byla Krásnohorská skutečně průkopnicí, protože literární kritika jako plnohodnotná disciplína se konstituovala až na konci devatenáctého století a byla tehdy představovaná vlastně jen jediným jménem, a to byl F. X. Šalda. Jako básnířka se uplatnila nejen v milostné a vlastenecké lyrice, ale také jako libretistka oper Zdeňka Fibicha a hlavně Bedřicha Smetany (právě ona je autorkou libreta k operám Hubička, Tajemství, Čertova stěna). Zasáhla ostatně také do překladatelství a do češtiny převedla například díla George Gorgona Byrona, Alexandra Sergejeviče Puškina nebo Adama Mickiewicze.

Její literární dráha byla velice úspěšná, v životě však tolik štěstí neměla. Už v mládí se u ní projevila vážná nemoc kloubů, kvůli které se musela Krásnohorská vzdát nejen malířských plánů, ale hlavně vlastní rodiny.

Roku 1867 se spisovatelka přestěhovala do Plzně, kde se velmi výrazně zapojila do společenského života. Byla například sboristkou v místním Hlaholu, pro který překládala texty sborů. Na začátku sedmdesátých let odjela na Šumavu, cestu jí hradilo stipendium vlasteneckého spolku Svatobor. Tady napsala básnickou sbírku Ze Šumavy. Roku 1874 se ale natrvalo vrátila do Prahy.

Zajímavé je, že dnes jen málokdo umí vyjmenovat některá její díla, nicméně mezi svými současníky byla Krásnohorská uznávanou básnířkou a patřila mezi nejčinorodější postavy své doby. Kromě již zmíněné sbírky Ze Šumavy vydala i mnoho dalších souborů, mimo jiné Letorosty, Rozpomínky, Z máje žití.

Vysloveně pionýrská byla její literární tvorba orientující se na dospívající dívky (Svéhlavička, Celinka), které se hodně věnovala, stejně jako psaní pohádek, povídek a větších próz pro děti i dospělé. Dětská tvorba byla v době Elišky Krásnohorské vlastně ještě neznámým fenoménem, nikdo dětem jako konzumentům literatury nevěnoval pozornost a původní česká četba určená těm nejmenším či dospívajícím byla jednak málo častá, jednak nepříliš kvalitní. Krásnohorská tedy působila v této oblasti poměrně osvětově, stejně jako v oblasti ženského hnutí, ve kterém se angažovala spolu se svou přítelkyní Karolínou Světlou.

Eliška Krásnohorská získala roku 1922 čestný doktorát na Univerzitě Karlově. Zemřela 26. 11. 1926 v Praze.