Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Lidé se rodí a umírají. To je věčný koloběh života, se kterým nikdo z nás nemůže nic udělat. Zpráva o smrti někoho blízkého nás však zasáhne vždy velmi citelně. A nemusí jít jen o rodinného příslušníka.

Někdy zemře člověk, kterého osobně vůbec neznáme, ale přesto ho považujeme „za svého“. Mezi takové lidi patří třeba herci. Prostřednictvím svých rolí vstupují do našeho domova i myšlenek a někteří z nich nás zaujmou natolik, že se stanou lidmi, kteří neodmyslitelně patří do našich životů. Když pak takový člověk ukončí svou pozemskou pouť, jsme zasaženi téměř stejně, jako bychom ztratili někoho blízkého a drahého.

Tak nějak jsem se cítila, když jsem se dozvěděla, že zemřel Boris Rösner. Herec s neuvěřitelně silným charismatem a hlubokým, podmanivým hlasem. Bylo mu teprve 55 let a bohužel prohrál boj s těžkou nemocí. Ve své knize vzpomínek kdysi napsal: "Náš rod má v sobě nějaké prokletí; smrt k nám přichází, kdy ji nečekáš." Nevím, zda svou smrt očekával, či nikoli, ale v každém případě přišla brzy, nespravedlivě brzy.

Je mi moc líto nejenom toho, že musel odejít tak mladý, ale také toho, že už ho nikdy neuvidím v divadle ani v nové filmové či televizní roli. Je to velká škoda, nenahraditelná ztráta. Snad je mu teď alespoň dobře. Utrpení, kterým v poslední době musel projít, skončilo a on se připojil ke všem svým hereckým kolegům, kteří již nejsou mezi námi.

Borise Rösnera jste mohli vídat na prknech Národního divadla, kde ztvárnil například Harpagona v Moliérově Lakomci, nebo Marka Antonia ve hře Antonius a Kleopatra. Televizní a filmoví diváci si ho jistě pamatují například ze seriálu Chobotnice z druhého patra, z filmů Černí baroni, Muž na drátě nebo z pohádky Sedmero krkavců.

Zdroj: Idnes