Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Heliodor Píka se narodil 3. července roku 1897 ve Štítině u Krnova. Ještě jako gymnaziální student odešel za první světové války na ruskou frontu, v roce 1916 přešel do zajetí a pak vstoupil do československých legií. Jako legionář se zúčastnil legendární bitvy u Zborova v roce 1917, rok nato bojoval v bitvě u Bachmače. Svou statečnost prokázal i v mnoha dalších bojích. Domů se vrátil jako poručík.

Po válce absolvoval vojenskou školu v Paříži, na začátku třicátých let pracoval jako vojenský atašé v Rumunsku. Po okupaci Československa se podílel na činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. Právě z jejího pověření odešel do exilu. Po vypuknutí druhé světové války ho Edvard Beneš zmocnil k tomu, aby vedl odbojovou a zpravodajskou činnost z Istanbulu.

V roce 1941 se stal náčelníkem československé vojenské mise v Sovětském svazu. H. Píka podléhal přímo Edvardu Benešovi a exilovému ministrovi Ingrovi a v Sovětském svazu prosazoval zájmy londýnské exilové vlády. To mu ale přivodilo odpor a nenávist ze strany komunistické emigrace.

Od roku 1943 byl Heliodor Píka brigádním generálem, od roku 1945 divizním generálem.

Po válce se generál Píka stal zástupcem náčelníka generálního štábu a roku 1946 odjel na mírovou konferenci do Paříže jako člen československé delegace. Ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu vydržel do roku 1948. Tehdy totiž doplatil na to, že za války reprezentoval zájmy londýnské exilové vlády a ne komunistů – v květnu 1948, krátce po únorovém převratu, byl zatčen, vzat do vazby a obviněn z vlastizrady a špionáže. 28. ledna 1949 byl za své „zločiny“ odsouzen trestu smrti. Na jeho vykonání čekal do 21. června 1949. Generál Heliodor Píka byl oběšen ve věznici Bory v Plzni. "Provinil" se jediným – činností v zájmu vlasti. Jeho vlast jej nakonec označila za zločince a podle toho s ním také zacházela. Zemřel zbytečně, aniž by cokoliv provedl. V roce 1968 byl tento válečný hrdina rehabilitován.

Jeho oběšení bylo jednou z prvních justičních vražd, kterých se komunistický režim dopustil na svých obětech. Rok po něm zemřeli v Praze Milada Horáková, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal.