Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

AIDS, chudoba, Afrika – tato tři slova čteme často pospolu a mnohým z nás se pak vybaví ještě jedno slovo - beznaděj. Beznaděj se zračila v očích čtyřicetileté Sevelie Andreas, když přišla v květnu minulého roku do komunitního centra, provozovaného Člověkem v tísni v městečku Keetmanshoop v jihoafrické Namibii. Sevelia plakala a prosila o práci. Říkala nám: „Mám AIDS a potřebuji si vydělat peníze, abych měla na jídlo pro sebe a své děti. Doktor mi řekl, že potřebuju brát léky, ale když prý nebudu jíst, tak mi nepomohou,“ pokračovala naléhavě. V té době jsme měli v dílně, kde vyrábíme hračky, tašky, kabelky a ozdoby, plno, a tak jsme Sevelii nabídli, ať zkusí prodávat obdobu českého Nového Prostoru. Souhlasila, ale druhý den se u nás objevila znovu – unavená, uplakaná, špinavá a zoufalá. Lidé neměli o časopis zájem, říkala. Odvezla jsem ji do vývařovny pro chudé při místním kostelu a snažila se ji uklidnit, že jakmile bude místo v dílně, dostane možnost k nám nastoupit. V následujících týdnech nebylo dne, kdy by se u nás Sevelia neobjevila. Svojí neústupností a vůlí si nás získala. Když se po měsíci jedno místo uvolnilo, nebylo pochyb, že to bude Sevelia, kdo dostane šanci.

Změnila se jako mávnutím kouzelného proutku. Ráno jsme ji začali vídat upravenou, čistou a veselou. Se stejnou zarputilostí, s jakou bojovala o práci v našem komunitním centru, se teď začala učit, jak pošívat tašky ozdobnými vzory s korálky. Po čtrnácti dnech mi přišla pyšně ukázat svého sedmiletého syna Ronalda a dvanáctiletou dceru Marii. „Oni jsou moje radost a naděje,“ říkala mi s něhou v hlase.

Život se se Sevelií nikdy nemazlil. Narodila se v malé vesničce u angolských hranic. Pochází z kmene Oshiwambo, ale kvůli práci odešla na druhý konec Namibie do kraje Namů poté, co ji opustil manžel, otec jejích dvou dcer. Mnoho namibijských žen v těchto situacích nechá své děti u babičky a jde hledat práci. Sevelia se ale rozhodla, že své děti neopustí a postará se o ně sama, i když tušila, že to nebude jednoduché.

„Při práci na vinicích jsem se seznámila se svým druhým mužem a narodil se nám Ronald,“ vypráví. Její druhý životní partner zemřel v době, kdy zjistila, že i ona sama je nemocná. „Řekli mi, že jsem HIV pozitivní,“ vzpomíná a klopí oči. V době, kdy přišla do Wake centra Člověka v tísni, se u ní už rozvinulo AIDS a přidala se i tuberkulóza. Sevelia se ale nevzdala. S železnou pravidelností bere předepsané léky a chodí na prohlídky do státní nemocnice.

Dnes je její zdravotní stav stabilizovaný. Sevelia si pronajímá místnost v plechové chatrči u stadiónu, kde bydlí se svými dětmi a vnoučetem. „Vstávám hned, jak se rozední a upeču chleba, který ode mne lidé kupují. Vypravím děti do školy a jdu do Wake centra,“ popisuje svůj pracovní den. V dílně Člověka v tísni si Sevelia vydělá v přepočtu dva a půl tisíce českých korun. To v Namibii stačí stěží na jídlo a základní potřeby pro její rodinu. Přesto si nestěžuje. „Lidé ve Wake centru jsou moje rodina,“ říká. „Oni jsou jako moji bratři a sestry. Já tady opravdu pracuji moc ráda,“ usmívá se a její oči se rozzáří. Beznaděj vystřídala spokojenost a tak to má být!

Tašky vyšité Sevelií a další výrobky z komunitního centra Člověka v tísni v Keetmanshoopu si můžete koupit i Vy . Veškeré příjmy z prodeje se vrací do Namibie a jsou použity na platy zaměstnanců chráněné dílny a nákup materiálu pro výrobu výrobků. Děkujeme za vaši podporu!

Kateřina Kašová, vedoucí mise společnosti Člověk v tísni v Namibii

                                                                                                         ***

Magazín Šťastné ženy je rád, že může ženám jako je Sevelie pomoci. Jakmile bude spuštěn elektronický katalog s výrobky z Wake centra Člověka v tísni, budeme vás informovat. Věřte, že rukodělné výrobky namibijských žen jsou opravdu nádherné! Viz. Související odkazy.

Foto: archiv Člověk v tísni