Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jedno staré pořekadlo praví, že pro krásu se musí trpět. Pravda je, že mnohé ženy jsou ochotny podstoupit ledacos, jen aby dosáhly kýženého výsledku. Některé kultury ale měly – nebo stále mají – ideál ženské krásy postavený tak, že si zahrávají se zdravím a životem dívek a žen. Čas od času si zde některé z nich představíme.

Místo nohou kopýtka

Aby byla čínská dívka žádanou nevěstou a mohla být dobře provdána, bylo nutné, aby podstoupila velmi bolestivou proceduru, jejímž následkem bylo trvalé zmrzačení nohou.

Ideálem ženské krásy byla v Číně žena s co nejmenšími chodily. Proto byly hlavně dívkám z vyšších společenských vrstev pevně stahována a zavazována chodidla tak, aby se dosáhlo kýženého výsledku. Nožičky se začaly zavazovat holčičkám přibližně ve třetím roce věku. Tím jim začal život plný nikdy nekončící bolesti a utrpení.

Způsobů, jak se nohy zavazovaly, bylo několik.

Bylo žádoucí, aby se chodidlo co nejvíce zúžilo a celkově zmenšilo. Proto byly prsty nohou ohýbány pod chodidlo a pevně svazovány. To mělo za následek postupné zdeformování nártu. Špička nohy se čím dál více přibližovala k patě. Při tomto způsobu často docházelo k odpadnutí prstů.

Při jiné technice se neohýbaly prsty směrem k patě, ale chodidlo se svazovalo tak pevně, až došlo k tomu, že úplně vymizela klenba. U obou způsobů pak nohy získaly vzhled jakéhosi kopýtka.

Stát či dokonce chodit a udržet rovnováhu na takto zdeformovaných nohách způsobovalo dívkám a ženám obrovská muka. V dospělosti pak ženy nosily obinadla již trvale. Proto, aby zakryly způsobené znetvoření, a také proto, aby se noha zpevnila.

Takto upraveným nohám se říkalo "zlaté lilie" a byly známkou určitého společenského postavení dotyčné ženy. Muži byli z malých nožek v miniaturních střevíčkách u vytržení. A hlavně – vedle nejistě vrávorající a cupitající ženy si připadali opravdu velmi mužně.

Postupem času se tento zvyk rozšířil i mezi chudší vrstvy obyvatel a v 18. a 19. století byl i na čínském venkově velmi rozšířen. Došlo to tak daleko, že žena, která měla normální nohy, byla vystavena posměchu a opovržení. Ženy, které musely tvrdě pracovat a na zmrzačených nohách třeba celý den stát nebo chodit, musely neskutečně trpět. Tato muka skončila čínským ženám až v první polovině 20. století.