Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Psal se leden 1856 a v městečku Placerville na západních svazích Sierry se shromáždil dav čumilů. Někteří se přišli rozloučit, jiné přitáhla zvědavost. Padaly sázky, zda ještě někdy někdo spatří Johna Thompsona, šílence, který se (jako jediný) přihlásil k donášce pošty přes Sierru. V horách už zmizeli zkušení zálesáci na sněžnicích, umrzly karavany mul. Thompson byl nalehko - jen kabát, krabička sirek, trochu sušeného masa a sucharů. Dokonce ani neměl pořádné sněžnice, jen třímetrová těžká dubová prkna (každé 6 kg) na nohou a jednu dlouhou tyč v ruce. Nám dnes stačí vědět, že John A. Thompson se narodil jako Jon Torsteinson-Rue v norském Telemarku, abychom tušili, že zase takový šílenec nebyl.

Jezero Tahoe na severním konci Sierry Nevady, kudy vedla trasa slavného pošťáka

Thompson využíval lyží, které znal od dětství, ale jeho úspěch nepřišel jen zásluhou této inovace. "Sněžnice" Thompson, jak se mu začalo přezdívat, rozhodně nebyl obyčejným mužem. Devadesát mil (140 km) pustinou, uprostřed kruté zimy, přes dvouapůltisícové průsmyky, beze zbraně, bez kompasu, bez vody, bez stanu a bez deky - to vše dvakrát až čtyřikrát měsíčně po dvacet zim. Nezastavily ho patnáctimetrové závěje, ani blizzard s větrem dosahujícím 130 km/h. Na svých cestách potkával vlky, medvědy a často také zbloudilé prospektory. Některé nešťastníky dokázal vyvézt z hor na svých lyžích. Prý se jen museli postavit za něj a pevně držet kolem pasu. On sám tvrdil, že v horách jako Sierra se nedá zabloudit, pokud si člověk zachová rozvahu. Orientoval se podle slunce, hvězd, známých bodů, tvaru hor. Roku 1856, těsně před Vánocemi, našel v opuštěném srubu Jamese Sissona. Ten již dvanáct dní žil s omrzlýma nohama jen na syrové mouce. Jon mu naštípal zásoby dřeva a dojel do nevadské Genoe pro doktora. Když doktor konstatoval, že bude třeba amputovat, vyrazil Thompson znovu - tentokrát pro chloroform. V Placerville žádný nesehnal, takže pokračoval až do Sacramenta. Dvěstěosmdesátimílová cesta mu zabrala pět dní. A zachránila Jamesi Sissonovi život.

Poštovní pytel, který John Thompson nosil, vážil něco kolem čtyřiceti kil. Kromě pošty a novin Thomspson doručoval lidem odříznutým od civilizace léky, nejnutnější potraviny, nářadí, nádobí, knížky. Z kuriózních nákladů jmenujme třeba zásobu jehel a komínek kerosenové lampy pro vdovu Franklinovou, aby mohla v zimě pokračovat ve své jediné obživě - šití. Houslistovi Cosserovi opatřil struny. A po částech odtahal na zádech přes hory celé vybavení pro první nevadskou tiskárnu.

V kamenitých vysokohorských údolích Sierry jsou rozesety prospektorské sruby.

Pověsti, jak poznal svou ženu, Angličanku Agnes Singleton, se liší. Jedna z nich tvrdí, že dával Agnes hodiny lyžování. V roce jejich svatby, 1866, už byl Thompson proslulou postavou a mnozí začali napodobovat jeho lyže a lyžařský styl. John neměl dvě hůlky jako dnešní lyžaři, vozil dlouhou tyč, kterou používal k udržení rovnováhy podobným způsobem jako provazochodci. Při obrátkách se jedním koncem dotýkal skoro země; prý jeho jízda připomínala plavný let orla. Z různých místních závodů nám zůstaly dochovány Thompsonovy rekordy. Nejrychleji prý ujel 1600 stop za 21 vteřin - to je rychlost 55 mil za hodinu. Obecenstvo také udivoval svými skoky, v roce 1870 přeletěl 180 stop (60 metrů).

John a Agnes se usadili v Diamond Valley, kde pěstovali trochu obilí a brambor, z ovoce se dařilo jen angreštu a rybízu. Přes zimu Thompson pokračoval ve své pošťácké činnosti. Roku 1867 se jim narodil syn Arthur. Ten k prvním narozeninám dostal samozřejmě lyže.

Snowshoe Thompson zemřel roku 1876 na zánět slepého střeva komplikovaný zápalem plic. Arthur jej následoval o dva roky později. Agnes se posléze znovu provdala a roku 1885 nechala na hrobě pověstného pošťáka vztyčit náhrobek z bílého mramoru. Jsou na něm dvě zkřížené lyže a nápis "Gone but not forgotten". Poštmistr S. A. Kinsey z nevadské Genoi o Thompsonovi říkal: "Znamenitý chlapík, tenhle Thompson. Musí být ze železa. Kromě toho nikdy nemyslí na sebe, dal by poslední dech za druhého člověka - i kdyby to byl někdo úplně neznámý." A měl pravdu. Thompson chtěl svůj Sněžnicový Express několikrát ukončit, ale nedalo mu to. Vždy znovu a znovu vyrážel do pustiny s poštovním pytlem. Vděk lidí byl zřejmě jeho jedinou odměnou. Navzdory peticím a žádostem od legislativy státu Nevada do Washingtonu nebyl Thompson za doručování pošty Spojených států nikdy zaplacen.