17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Byl pátek 17. listopadu 1989 a já jsem se svými dcerkami odjížděla na víkend k rodičům. V době, kdy jsme seděly v autobuse, odehrávalo se v Praze na Národní třídě drama, které znamenalo počátek nové éry našeho státu. V tu chvíli jsem, stejně jako většina lidí, ještě nic netušila. V nevědomosti jsem zůstala i po následující dva dny a až v neděli večer, po návratu do Prahy, jsem zaslechla první zprávy a informace o tom, k čemu v pátek večer došlo.
Pak již braly události a informace rychlý spád a lidé, dosud dřímající v každodenní socialistické všednosti, se doslova přes noc semkli dohromady. Zpočátku byli dezorientovaní a v záplavě stále nových a nových informací se ztráceli. Radost střídal strach, obavy zase naděje.
Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se mi nepřeberné množství jednotlivých útržků, které mi vykreslují toto emotivní období tak, jak jsem jej vnímala já osobně.
Vztek nad zlovůlí, která byla příčinou sadistického zbití stovek studentů, falešná informace o smrti studenta Šmída, poplašná zpráva oznamující, že na Prahu jedou tanky… Demonstrace na Václavském náměstí, rozpaky, když jsem poprvé viděla a slyšela Václava Havla, slzy dojetí při Modlitbě pro Martu v podání Marty Kubišové. Její třesoucí se hlas zaplnil celý Václavák a těch vlhkých očí bylo nespočet.
Demise komunistické vlády, Václav Klaus, Walter Komárek, Miloš Zeman, Občanské fórum. Štěpánovo fiasko v ČKD, kdy chtěl na svou stranu naklonit místní pracovníky a byl nekompromisně vypískán. Prapory a vlajky v oknech, trikolóry, které jsme všichni hrdě nosili. Zpráva o vážném úrazu herce Jana Potměšila… Usmívající se prodavačky, pošťačky i úřednice, lidé usmívající se na sebe navzájem, všeobecná ochota, ohleduplnost, jakou jsem nikdy předtím ani nikdy potom již nezažila. Dojetí, když se Václav Havel stal prezidentem, a jeho roztomile krátké kalhoty.
Všichni jsme tehdy byli v očekávání věcí příštích. Těšili jsme se na změny, i když v souvislosti s nimi panovaly určité obavy. Vzpomínám na otevření hranic a na kamarádky a příbuzné vyrážející na výlety a nákupy do Rakouska, Německa, na dovolené do Bibione. Věci dosud nevídané se pro nás začaly stávat samozřejmostí a my jsme si na tuto samozřejmost rychle a rádi zvykali.
Postupem času jsme zjistili, že není všechno tak růžové, jak jsme si představovali, nad mnoha změnami a lidmi jsme pocítili trpkost a zklamání. A tak je tomu v podstatě dodnes. Jedno nám však – i přes všechny těžkosti, které současný život přináší – zůstalo. Svoboda. Už nám žádný soudruh nemusí schvalovat cestu do zahraničí, psát na nás kádrové posudky, rozhodovat, jestli jsme politicky natolik vyspělí, aby naše dítě mohlo studovat…
Moje babička říkávala, že doba vždycky je, jaká je. A člověk se s ní musí nějak vypořádat, přizpůsobit se. A já jsem ráda, že můžu žít právě nyní. Že mé dcery nezažily socialistické školství. Přes všechny potíže, které život přináší, bych neměnila. A jsem moc ráda, že jsem u „toho“ před dvaceti lety mohla tak trošku být a prožívat onen přerod jedné společnosti v druhou na vlastní kůži.
Jaké jsou vaše vzpomínky na 17. listopad 1989?
16.11.2009 Rubrika: Společnost | Komentářů 327 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - 17. listopad. Jak na něj vzpomínáte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
A já normálně odjela na chalupu a taky až v pondělí jsem se dozvěděla, že se něco stalo
. Bylo mi 17 a byl to sladce prostávkovanej měsíc ve škole, kdy se neučilo, jen jsme debatovali a demonstrovali a manifestovali a kšeftovali s trikolorami ... Klaus tehdy říkal, že změna se projeví až na deset let. My si říkali "Páni! Až za deset roků, to už bude všechno úúúplně jinak a my úplně jinde!" No, a jsme tam, kde jsme
bylo mi 8 a pamatuju si hlavne to, ze se nasi porad divali na zpravy. a potom jak od ledna byly ze vsech soudruzek najednou pani ucitelky.
.jpg)
Bylo mi 17, byla jsem ve tretáku na prumce. Mamka me preventivne na celý víkend zavrela doma, abych se do neceho neprimíchala. V pondelí me do skoly pustit musela a skoncila jsem na václáváku spolecne s celou skolou.
.gif)
Bylo mi patnact ,chodila jsem na gympl na malem meste.
Vzpominky na ten den: dostala jsem, ac premiantka, kouli z ctvrtletky ze slohu - na tema: moje cesta na gymnazium a co ocekavam od studia..
no ak sem napsala pravdu a dostala kouli...
vzpominky na dny dalsi jsou naprosto uzasne... hrde jsme nosili trikoloru na bundach, v hodinach dejepisu probirali chartu a v cestine Havla.
tak mě v té době bylo 10 a nejvíc si pamatuju, že jsem se chtěla dívat v televizi na Vegu nebo Magion a oni místo toho dávali "nějakou" stávku. která byla tak nezajímavá...
bylo mi 12 a měla jsem angínu. Hlídala mě babička. Ani jedna jsme nechápaly,co se děje...
V té době jsme neměli televizi,měla jsem dvě malé děti(3 roky a 1 rok),takže jsem měla práci okolo dětí a všechno šlo mimo mě...Dívala jsem se z okna na pochod demonstrantů,kteří cinkali klíčema,ale zúčastnit jsem se nemohla...
Tak mě bylo pět let a podle toho vypadají moje vzpomínky na celé to období. Zeď oblepená plakáty OF, koncert Karla Kryla, na kterém jsme seděli hned pod pódiem a já byla nadšená, že mi konečně nikdo nezakazuje zpívat ty písničky mezi lidmi (a podle maminčina vyprávění dokonce Kryl mě a mou též zpívající o dva roky mladší sestru nějak kladně komentoval, ale nevím jak přesně, já si to nepamatuju) a pak hrozné zklamání v květnu, když jsem se chtěla jít podívat na barevný a veselý průvod a on žádný nebyl. Já nechápala, proč ho zrušili, vždyť všechna ta mávátka a větrníčky a barevné transparenty byly stračně fajn. Obrečela jsem to.
17.11. jsem se drtila marxismus-leninismus na zkousku, kterou jsem 21. udelala za 3! Ovsem na vysvedceni se to neobjevilo, jen v indexu. Az pote jsem zjistila, ze se neco deje!
moc ,ten den utekl můj bratr za hranice s rodinou a když druhý den požádali o politický azyl,už bylo pozdě,tenkrát jsem nevnímala co se děje kolem,jen jsem byla v myšlenkách u bratra
Nepamatuji si přesně na ten konkrétní den, ale týdny co následovaly poté byly výjimečné. Byla jsem na gymplu, organizovali jsme stávkový výbor, bojovali s ředitelem co nás chtěl první dva dny nechat vyházet a pak obrátil jako korouhvička...chodili na demonstrace, stáli hodiny v zimě na náměstí, báli se, že na nás pošlou armádu...
Já navíc v té době byla prvně zamilovaná a v revolučním nadšení jsem pár týdnů po 17. listopadu dokonce přišla o panenství 
I když se zdaleka už dneska nedívám na politiku a tehdejší vývoj tak naivně jako tenkrát když mi bylo patnáct let, pořád jsou to krásné vzpomínky a jsem ráda, že jsem to mohla prožít. Ta naděje, kterou jsme tenkrát cítili byla neuvěřitelná.
