Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Prázdniny utekly jako voda a dnes už děti zase šupajdí do školy. Tak, jako jsem se vždycky těšila na prázdniny, jsem se pak zase nemohla dočkat, až se opět uvidím s kamarádkami a až si povíme všechno, co jsme o prázdninách zažily. Od chvíle, kdy jsem definitivně opustila školní lavice, uplynula už dlouhá řádka let. Přesto si občas vzpomenu na svá školní léta a musím dodatečně dát za pravdu své babičce, která mi říkala: „Počkej, jednou na to budeš vzpomínat.“

Měla pravdu, vzpomínám. A musím říct, že ráda. Všechno špatné je zapomenuto a zůstaly jen ty příjemné a veselé okamžiky.

Když si promítnu v hlavě poslední ročník na základní škole, ještě dnes jsem schopná vybavit si zasedací pořádek a jména a příjmení všech spolužáků. Někdo se mi do paměti vryl více, někdo méně, záleželo na tom, do jaké skupiny se řadil. Protože jedno mají asi všechny smíšené školní třídy společné. Každá z nich měla svého třídního šaška, uličníka, šprta, krásku, mazánka, frajera, otloukánka…

Ani u nás to nebylo jinak. Nikdy nezapomenu na akci našeho dvorního sígra Jirky, který v učebně chemie zlikvidoval vodovod u katedry. Byl to nějaký speciální přístroj, kterým se dalo otáčet na všechny strany. A hoch pojal úžasný nápad, že si zahraje na kulometčíka. Pustil vodu na plné pecky, vodovod nasměroval do třídy a plynulým pohybem nás všechny kropil. Studenou vodou, samozřejmě. Holky ječely, kluci se snažili ho zneškodnit. Nebylo to jednoduché a výsledek byl, že se vodovod urval a voda crčela z trubky rovnou na podlahu. Katastrofa, průšvih. Dobré na tom bylo, že jsme pak následující dvě hodiny všichni svorně vytírali a neučili se.

Sígr vyrostl a stal se z něj dobrý otec a pracant tělem i duší…

Vděčnou postavičkou naší třídy byla také Zuzka, takto mazánek kombinovaný se šprtem. Mazánek ovšem byla dvojitý: maminčin a učitelský. Chodila vždy pečlivě upravená, vlasy spletené do dvou dokonale symetrických copů, dobře se učila, nikdy nedávala opisovat! Na hodiny byla vždy připravená a všichni nám ji dávali za vzor. Po rodičovských schůzkách se pak celá třída bavila na její účet, neboť etudy, které předváděla její matka před celým osazenstvem, pak byly volně převyprávěny doma a sloužily jako zdroj všeobecného veselí. „Naše Zuzanka se pořád učí, soudružko učitelko, vy jste jí dala dvojku, ale doma to ona uměla naprosto dokonale. Nemohla byste ji ještě přezkoušet?“

Bohužel, dnes mi při vzpomínce na Zuzku trošku zhořkne úsměv… Ve čtyřiadvaceti letech byla zavražděna a zanechala po sobě tehdy šestitýdenní holčičku.

Třídní kráska. Také jsme ji měli. Vnadná Alena s bohatou hřívou černých vlasů probouzela v chlapcích první náznaky chlípného chování. V pubertě se náklonnost projevuje poněkud svérázně. A tak byla Alena neustále pronásledovaná, honěná, „mučánkovaná“… Neminula přestávka, aby si na ní nikdo nesmlsl. Kupodivu to snášela statečně, a i když skončila zlitá vodou od hlavy až k patě, uvolněně se smála svým zvonivým smíchem.

I ona si ale dnes nese svůj těžký kříž. Poctivě plní úděl matky, která se stará o těžce postižené dítě…

A tak bych mohla pokračovat dál. Každému z nás přinesl život něco, s čím se musel vyrovnat, čemu musel čelit. Někdo proplouvá životem bez větších škrábanců a jiný si kalich hořkosti vypil až do dna. A najednou není vůbec důležité, k jakému typu ve škole jsme se řadili. Při setkání po 25 letech jsme byli všichni na stejné rovině – otřískaní životem, trošku moudřejší, trošku zklamanější… a také zkušenější. Dětské šarvátky byly zapomenuty a bylo nastoleno přátelství. Důkazem toho je i to, co mi řekl Honza. S Honzou jsem se někdy v páté třídě poprala. Omylem jsem mu shodila penál a on se na mě vrhnul. Nenechala jsem si to líbit a rvačka skončila mým jasným vítězstvím. Nikdy potom jsme se k tomu ale už nevraceli. Až po těch pětadvaceti letech mi Honza vysekl za mé rváčské umění poklonu. A tak jsme si spolu nalili skleničku a přiťukli si na věčný mír.

A co vy a vaše školní léta? Také vzpomínáte? Měli jste rovněž třídní šašky a sígry, šprty i neodolatelné frajery? A víte, co je s nimi dnes? A co školní průšvihy? Patřili jste ke zdravému jádru třídy, nebo jste se spíš stranili? A co mě zajímá ze všeho nejvíc…dávali jste opisovat? :o))