Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi před deseti dny jsem byla u kamarádky na návštěvě. Zatímco jsem popíjela její báječnou kávu, ona pořád šmejdila ve svém počítači. Lezlo mi to na nervy. „Co tam děláš?“, neudržela jsem se. „Ale, jsem na spolužácích.“ Od té chvíle měla ode mne na několik dlouhých minut pokoj. Vrtalo mi hlavou: „Hmm, na spolužácích, na spolužácích. Co to povídá, na jakých spolužácích?“ Usilovně jsem mlčky přemýšlela, ale nakonec jsem se osmělila a zeptala se, o čem to vlastně mluví.

Vysvětlila mi, že existují báječné webové stránky, které se tak jmenují, a že se tam můžu alespoň virtuálně setkávat se svojí třídou. Probudila mou nebetyčnou zvědavost. Návštěvu jsem rychle ukončila a spěchala domů žhavit síťový kabel. Že musím najít spolužačky ze střední, bylo to jediné, na co jsem cestou myslela, a nedočkavost mě hnala rychle domů. Byli jsme přece vždycky dobrá banda.

Podle kamarádčiných instrukcí jsem otevřela kýžené stránky a v radostném očekávání jsem vyhledala rodné město, školu, rok ukončení... A ejhle, naše třída nikde. Tak to jsme asi zase až tak dobrá parta asi  nebyli. Moc mě to mrzelo a zklamání bylo opravdu veliké.

Pomyslela jsem si, že by bylo škoda nevyužít situace, a zkusila jsem se podívat na základní školu. Moc jsem od tohoto pokusu neočekávala, protože jsem byla přesvědčená, že tam třída také založená nebude. Nepřišlo mi, že bychom si na základce byli tak nějak všichni blízcí.

Zůstala jsem jako opařená, ale příjemně!

V naší třídě byli zaregistrováni jen čtyři: třídní diblík, šprt, bavič a kráska. Bez dlouhého rozmýšlení jsem vylepšila skóre na celých na pět kousků. Okamžitě jsem e-mailem kontaktovala diblíka, neboli virtuální správcovou třídy. Domluvily jsem se na tom, že spácháme nějakou hurá akci, protože jsem právě měla v plánu jet za rodiči do rodného města.

Celou sobotu jsem byla přes den jako na trní. Nemohla jsem se dočkat. Už je to šestnáct let, byla jsem jen na srazu po pěti letech, a tak jsem nikoho z nich neviděla celých jedenáct let. Pořád jsem myslela na to, jak asi vypadají, co dělají, zkrátka co jim život přichystal.

Večer jsem se dočkala! Byli jsme jen čtyři a já se roky takhle báječně nepobavila. Nikdy jsem si nepomyslela, že se jednou budu bavit třeba s třídním šprtem a že mi v jeho společnosti bude tak dobře. A nejen s ním. Ani s třídním bavičem jsem si ve školních letech moc nerozuměla, a přesto jsem si s ním mohla povídat celý večer a hodiny plynuly…

Najednou jsem si uvědomila, že se vracím do doby, kdy jsme nosili cvičební úbory, páchly nám bačkory, učitelka nás rozesmívala vtipnými pojmenováními spolužáků a do sněhu jsme v zimě před jídelnou pohazovali slupky od pomerančů. Vrátila jsem se i do sladkých chvil, kdy si hihňající holky špitaly, že se na některou podíval tělocvikář, nebo kluk ze třídy. Kluci se pochopitelně tvářili, že děvčata kolem sebe vůbec nevnímají, a ty se zase na oplátku všemožně snažily přitáhnout klučičí pozornost. Bylo to tenkrát milé, něžné a nevinné.

Něco takového už jsem na střední škole neprožívala. Mrzí mě, že jsem na naši 8.B tolik zapomněla, že jsem ji podcenila, že jsem víc nestála o to, najít své dětské spolužáky.

Nezbývá než doufat, že ty báječné webové stránky najdou i další zlobiči, slušňáci, sportovci, obětní beránci a jiní žáci 8.B. Bude hezké, až se jednou podívám do virtuální třídy a řeknu si „Bylo nás pět“, protože už nás bude třeba šest.

V neděli byl u mě bratr, pořád jsem seděla za počítačem. Když mu to začalo lézt na nervy, povídá: "Co tam pořád děláš?" "Ále, jsem na spolužácích..."

Jak jste na tom vy a vaši bývalí spolužáci? Vídáte se, jste v kontaktu, zajímají vás? Víte, jak vypadají? Máte k nim blízko, nebo po nich naopak vůbec netoužíte?