Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Velice často se v médiích setkáváme s kritikou našich zdravotníků. Sama jsem zdravotní sestra a přiznávám, že mne to, co slyším, někdy mrzí. Účelem tohoto článku v žádném případě není rozebírat kvalitu zdravotnické péče.

Každý z nás občas potřebuje zdravotnickou pomoc. Někdo více, někdo méně. A každý z nás má své zkušenosti s touto péčí spojené. Někteří mají pocit, že drobná pozornost či finanční obnos věnovaný lékaři nám zajistí kvalitnější ošetření a větší zájem. Jiní si zase myslí, že je vlastně zbytečné zdravotnickému personálu něco dávat, když si platíme pojištění.

Nabízím vám několik různých pohledů na věc.

Paní J. T. – 59 let

„Přiznám se, že vždycky, když jdu k lékaři, tak s sebou nesu nějakou tu drobnost. Nemyslím si, že to musím dělat, protože by na mě jinak byl někdo nepříjemný. Na druhou stranu přemýšlím o tom, že díky tomu jsou na mě pan doktor a sestřička nejen příjemní, ale i se víc snaží. Je to možná jen můj vnitřní pocit, ale já to právě pro ten svůj vnitřní klid dělám ráda. Konec konců byla jsem tak i vychovaná.“

Pan P. K. – 27 let

„K doktoru chodím málokdy. Když jsem tam už musel, tak mě nikdy nenapadlo něco někomu nosit. Doktoři jsou placení z mého pojištění, takže vlastně mnou. Nikdy jsem v tom neviděl problém, nikdy po mně nikdo nic nechtěl a ani jsem nikdy nepocítil, že by se o mě můj doktor staral hůř nebo by na mě byl nepříjemný. Vždycky jsem byl naprosto spokojený. Jsem po operaci žlučníku a v nemocnici se starali báječně, aniž bych něco dal. Myslím, že to není o darech, ale o lidech a také o osudu.“

Lékař – 39 let

Zde na vás nečeká šokující přiznání úplatného lékaře. Naopak. Za tohoto lékaře jsem byla několik let provdána. Za celou dobu našeho manželství nepřinesl domů ani jedinkrát třeba višně v čokoládě. Vždy byl toho názoru, že by ho musela hanba fackovat, kdyby si měl od důchodkyň brát peníze, či jen nevinné čokolády.

Zdravotní sestra – 30 let – tedy já

Přiznám se zcela bez mučení, že já občas domů tu čokoládu pro syna přinesu. Pracuji v nemocnici. Není mi líto „ztratit“ pár minut času tím, že si popovídám se svými pacienty. I když pak musím spěchat s „papírovou“ prací. Není pro mne ani zátěží někomu z pacientů trochu namasírovat záda, když je od samého ležení bolí. Nevidím nic špatného v tom, když přijmu od svých pacientů třeba malou svíčku, zvláště, když mi ji dají s radostí.

Existuje mnoho úhlů pohledu na věc, ale nesmíme zapomínat na jednu pravdu, že dar není zárukou úspěšné péče. Někdy se mi zdá, jako by si pacienti chtěli lékaře zavázat, ujistit sami sebe, že se jim nic nestane. Jenže někdy se situace zkomplikuje a i zdravotníci jsou jen lidé, kteří mají své možnosti omezené vyšší silou.

Jak jste na tom vy? Máte nějaké zkušenosti s těmito situacemi? Mají zkušenosti vaši rodiče, známí? Umíte dávat tzv. všimné? A pokud ano, víte opravdu, komu dáváte – jakému lékaři, jakému člověku?