Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

První vánoční cukroví v nové domácnosti? S našimi tipy to zvládnete levou zadní!

První vánoční cukroví v nové domácnosti? S našimi tipy to zvládnete levou zadní!Od vánočních svátků nás dělí už jen pár týdnů, a tak je třeba začít s klasickými přípravami, které jsou nezbytné pro to, abychom tento čas mohli využít k plnohodnotnému odpočinku a pohodě. Nejde však pouze o generální úklid a nákup vánočních dárků...
pošlete nám recept

Čtrnáctá komnata 6. díl. Věci se dávají do pohybu.

Čtrnáctá komnata 6. díl. Věci se dávají do pohybu.

V tom se kolem mne rozestře mlha a postava zmizí. Ještě než omdlím, vím bezpečně, že ten tajemný muž, který mě provázel celou úděsnou cestou, je Honza. Honza, ke kterému jsem měla takovou důvěru.

Je mi zima, zuby mi cvakají tak, až se divím, že mi nepopraská sklovina a z pusy mi nepadají střepy. Na čele mě cosi příšerně studí. Pomalu a namáhavě otevírám levé oko. Když se horní víčko odlepí od spodního, divím se, že to nemlasklo nahlas. Pak zvolna otevřu i druhé oko a jakoby v mlze vidím před sebou nejasnou postavu. Zaostřuju a pak zařvu hrůzou. Teda myslím si, že jsem zařvala. Místo toho se mi ústa bezhlesně otevírají a zavírají.

Těsně nad svým obličejem totiž vidím ten Honzův, jako memento okamžiku těsně před omdlením. Jenže tahle jeho tvář se zcela liší od té, kterou jsem viděla naposledy. Předtím byla plná bolesti, nepřirozeně ztuhlá a bílá, s očima divně mrtvýma. Ta nynější má sice kruhy pod očima, ale ty oči jsou živé a plné znepokojení a zájmu. Honza má obličej křečovitě stažený, se zaťatými zuby a čelo mi otírá mokrou utěrkou. Téměř bezvládnou a třesoucí se rukou se snažím ten studený hadr odstrčit. „Stačí. Už dost...“ šeptám. Honza odloží utěrku a v jeho očích vidím velký otazník. Já sama ležím v mokré noční košili na starém gauči a nohy mám bosé a špinavé.

„Marie, co se stalo?“ Honzův naléhavý hlas zní chraptivě. V hlavě se mi všechno zběsile honí. Copak mu to můžu říct? Kdyby to někdo vypravoval mně, budu si myslet, že mluvím s bláznem. „Počkej chvíli, je mi zima.“ Vstávám z gauče a nohy se mi podlamují slabostí. Honza mě doprovodí do koupelny, kde na sebe nejmíň pět minut pouštím horkou sprchu. Pak se zabalím do mamčina teplého župánku a na nohy natáhnu teplé ponožky. Už je mi trochu líp, i hlavu mám jasnější. komnata

Když vejdu zpátky do světničky, mám u gauče místo nočního stolku přistrčenou stoličku a na ní velký hrnek horkého čaje. Vděčně se na Honzu pousměju a beze studu se zavrtám pod duchnu. Zaregistruju při tom, že v kamnech se opět rozhořelo, Honza si svlékl bundu a malé křesílko posunul těsně vedle mne. I on si zahřívá ruce o teplý hrnek a povzbudivě na mě mrká. „Za celý život se mi nestalo, abych zachraňoval víly, co se potulují o půlnoci po kopcích. Ty jsi první.“ „Jo, pěkná víla,“ nacházím náhle ztracenou řeč, „nejmíň šedesát kilo a místo závojíčků noční košile.“ „Už je ti líp?“ ptá se starostlivě Honza a bere moji ruku do své. Kdybych se nestyděla, přitulila bych se k ní, jako jsem to v dětství dělala s tou maminčinou.

Z Honzy vyzařuje teplo, klid a jistota. Můj Tomáš je zasunutý někde hluboko v paměti. Ten není nikdy tam, kde bych si přála, s ním žádná jistota nepřichází. Najednou vím úplně jistě, že ať to dopadne jakkoliv, Tomáš je už jen minulost.

Mezi mnou a Honzou je snad od prvního setkání něco důvěrně známého, jako bychom se znali odjakživa. To vnitřní spojení zřejmě funguje i u něj, protože ve chvíli, kdy na to pomyslím, se najednou předkloní a oba se pevně obejmeme. Položím si hlavu na jeho rameno a on mě hladí po vlasech jako malou holčičku. Uvnitř mám pocit, jako by se to už dávno stalo, prostě úplné deja vu.

A stejně jako na malou holčičku na mě mluví pomalým, uklidňujícím hlasem. „Tak co jsi tady, beruško, sama vyváděla? Už jsem spal, když k nám přiběhla Bára a zbláznila Bleka tak, že oba vyli u plotu jako zběsilí. Hrozně jsem se vyděsil, co se ti stalo, a tak jsem tady. Ležela jsi v bezvědomí na zápraží jen v noční košili. Myslel jsem, že tě tady nějaký lump přepadl.“

„Honzo, když ti všechno povím, budeš si myslet, že jsem blázen. Utečeš odtud, jen co se dozvíš polovinu!“

„Hele, to nech úplně na mně, co udělám! Blázinec stejně volat nemůžu, protože tu není signál,“ snaží se Honza ještě vtipkovat. A tak nalije každému další čaj a já se pustím do vyprávění. Napřed poslouchá s klidem, ale čím víc podrobností líčím, tím je jeho tvář zamyšlenější a vážnější.

Když skončím, je venku úplné světlo a Honza vůbec nevypadá na to, že by mě nejradši pevně svázal, naložil do auta a odvezl do nejbližšího blázince. „Teď se oblékni a já ti něco ukážu. Ale slib mi, že se nebudeš zase bát,“ povídá vážně. „A kam? Co mi chceš ukázat?“ ptám se nedočkavě s jemným mrazením v zádech. „Půjdeme spolu na hřbitov,“ říká Honza vážně.

Vikina

Čtrnáctá komnata:


29.4.2006   Rubrika:   |   Komentářů 21   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Čtrnáctá komnata 6. díl. Věci se dávají do pohybu.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 388324.
Archiv anket.