Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Na naši domluvenou schůzku dorazila přesně včas. Milá, příjemná, usměvavá. Křehká, drobná tmavovláska a maminka čtyřleté dcerky Viktorky, modelka Vlaďka Erbová (29) má za sebou díky bulvárním médiím bouřlivý a náročný loňský rok. Na vlastní kůži poznala, jaké to je, když se člověk stane lovnou zvěří, a i přes všechna negativa, která to pro ni znamenalo, ji to v konečném výsledku výrazně posílilo. Jak sama říká, dnes už je „nad tím“. Ví, že nemá šanci cokoli komukoli vysvětlit a uvést na pravou míru. Energii, které v sobě má opravdu hodně, hodlá zaměřit na něco smysluplnějšího a důležitějšího, než na nekonečné vyvracení zpráv o svém soukromí.

V minulém roce jste navázala spolupráci s Nadací pro výzkum rakoviny – Rakovina věc veřejná, jejíž jste se stala tváří.  Co vás k této iniciativě přivedlo?

„Když jsem čekala Viktorku, měla jsem v šestém měsíci po vyšetření vysokou cytologii a v roce 2008 jsem musela podstoupit operaci děložního čípku. Sama jsem tak poznala, jak těžké je pro člověka, když zjistí, že s ním není něco v pořádku, obzvlášť, když se jedná o reálnou možnost onemocnění rakovinou. Proto jsem se rozhodla nabídnout nadaci spolupráci, jelikož její činnost považuji za nesmírně potřebnou a záslužnou. Rakovina znamená pro mnoho lidí beznaděj a jen vytrvalý a důsledný výzkum její léčby může tento stav změnit.“

V čem konkrétně vaše spolupráce s Nadací pro výzkum rakoviny – Rakovina věc veřejná spočívá?

„Harmonogram nadace je velice pestrý. Já sama za sebe se budu ve svém volném čase podílet na všech akcích, které bude nadace pořádat. Ať jsou to koncerty, různé charitativní akce, vernisáže. Navštěvuji oddělení dětské onkologie, sháním nové sponzory. Také budu s fotografem Honzou Tůmou fotit kalendář na příští rok, jehož výtěžek půjde na konto výzkumu léčby rakoviny. Nadace má mou stoprocentní podporu v čemkoli, co chystá a pořádá a v čem bych mohla být nějakým způsobem prospěšná.“

Máte malou dcerku. Hraje ve vašich nadačních aktivitách roli i fakt, že jste se stala matkou? Mám na mysli moment, kdy se ženě v takové chvíli tak trochu zpřehází žebříček životních hodnot a najednou vnímá a vidí věci, které dříve třeba přehlížela, nebo jim nepřikládala zásadní význam.

„Určitě. Viktorínka je pro mne vlastně takový malý zázrak. Od útlého dětství jsem prodělala několik poměrně závažných operací a nebylo jisté, zda vůbec budu moci mít děti. Když jsem otěhotněla, prožívala jsem obrovské štěstí. Těhotenství probíhalo naprosto bez problémů a opravdu jsem si ho užívala. Bohužel, při porodu nastaly vážné komplikace a já jsem se doslova modlila, aby vše dobře dopadlo a prosila Boha, aby mi mou malou holčičku nechal. Jak už jsem řekla, Viktorka je můj malý zázrak, veliké štěstí a obrovská, pozitivní změna v mém životě.“

Jak Viktorku vychováváte? Je styl vaší výchovy jiný, než jaký jste zažila sama jako dítě?

„Musím říct, že moje maminka byla taková ta stoprocentní maminka. Jelikož mi zemřela sestra a maminka mne měla hned krátce poté, logicky se na mne hodně upnula. Bývala jsem taková ta poslušná holčička, která zbožňuje svou maminku a všechno, co maminka řekne, považuje za svaté. I když jsem později začala pracovat jako modelka, pořád jsem měla maminku na blízku. Já jsem jako máma asi trochu jiná. Viktorce se maximálně věnuji, ale snažím se ji vést i k samostatnosti, takže samozřejmě chodí do školky, kde je naštěstí velice spokojená. Je pro mne důležité správně vyvážit a skloubit svou práci a mateřství a doufám, že se mi to daří. Viktorínka je velice komunikativní dítě, bystrá, veselá. Takže jsem pracující máma, ale nemyslím, že bych tím pádem měla být špatná máma. Většinou mi to vychází tak, že pracuji tak tři, čtyři dny v týdnu a zbytek času trávím s Viktorkou.“

Jaké byly vaše dětské sny? Je práce modelky vaší vysněnou profesí, nebo to přišlo spíš nějakou souhrou náhod?

„Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času na statku u babičky, byla jsem spíše takový ten kluk, co leze po stromech. Dítě ze statku, obklopené spoustou zvířat a s tím byla spojená i veškerá práce, kterou byla potřeba na statku zastat. Hodně mě to bavilo a vyloženě jsem si to užívala.

Když jsem končila základní školu, velmi mě lákala profese oděvní návrhářky, ale jelikož taková škola v místě mého bydliště nebyla a maminka mne nechtěla pustit na internát, vystudovala jsem nakonec obchodní akademii.

A jak jste tedy přišla k profesi modelky?

V podstatě náhodou. Strašně moc jsem ve svých asi čtrnácti letech toužila po horském kole, ale rodiče na něj neměli dost peněz. Našli tenkrát v novinách přihlášku na soutěž Miss poupě, kde byla hlavní výhra právě horské kolo. Tak mě do té soutěže přihlásili a já jsem ji vyhrála. Dodneška si myslím, že to muselo být nějaké nedorozumění (smích). Takže jsem získala hlavní cenu – vysněné horské kolo a navíc se mne ujala litvínovská agentura Jana, která se o mne starala dalších deset let. Naučila jsem se tam strašně moc, ale jelikož jsem byla taková ta maminčina prdelka, pokaždé, když jsem byla delší dobu z domova, hodně se mi stýskalo. Do většího povědomí jsem se dostala až v roce 2003, kdy jsem s Jakubem Ludvíkem nafotila sérii fotografií, které pak byly otištěny v Playboyi. To číslo mělo celkem velký úspěch a v podstatě nastartovalo mou další modelingovou kariéru. Ty fotky byly opravdu moc povedené a vkusné, v žádném případě se za ně nestydím, ale dnes jako máma od dítěte už bych se takto vyfotografovat nenechala.“

Téma modeling a diety. Jak se vy osobně díváte na současný trend až přehnané vychrtlosti modelek?

„Musím říct, že já jsem nikdy žádná velká dietářka nebyla. Vždycky jsem patřila k takovým těm holkám krev a mlíko.“

Když se na vás tak koukám, tak mi jako „krev a mlíko“ rozhodně nepřipadáte.

„To je pravda, ale není to zásluha ani výsledek nějakého přehnaného dietního režimu. Když jsem otěhotněla, vážila jsem 55 kilo a přibrala jsem 25. Po porodu mi krásných dvanáct zůstalo, ale pak se u mne vyskytla nějaká hormonální porucha štítné žlázy a během strašně krátké doby jsem zhubla 22 kilo. Teď už se mi váha nehýbe ani nahoru, ani dolů. Co se týká přehnaného požadavku na štíhlost, jsem zásadně proti. Je to hazardování se zdravím mladých dívek. Vzpomínám si, že když jsem měla těch svých 55 kilo, doslechla jsem se, že jsem tlustá.“

Co je pro vás v životě nejdůležitější? Plánujete dopředu, nebo necháváte věcem spíš volný průběh?

„Vzhledem k tomu, že rok 2009 pro mne byl tak nevyzpytatelný, vím, že něco plánovat je největší nesmysl. Naučila jsem se neplánovat a nechávám věci spíš plynout. Myslím, že když se na nic netlačí, tak se z toho vždycky něco vyvrbí. Taky už se občas cítím z toho modelingového prostředí unavená, takže jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost v práci pro nadaci, což je pro mne velká výzva a je to něco, co má opravdu velký význam a smysl. A taky mne hodně baví práce v mém vlastním nehtovém salónu. Samozřejmě bych také chtěla zklidnit svůj soukromý život a nejvíc ze všeho si přeji, abychom byly s Viktorkou obě zdravé a šťastné.

Po té loňské bulvární honbě na vaši osobu byste si to určitě zasloužila. Jak moc člověka zasáhne, když se o svém soukromém životě dočítá v novinách?

„Musím říct, že hodně. A nejenom mne, ale i mou maminku, rodinu. Nejhorší na tom je, že člověk nemá v podstatě šanci cokoli vysvětlit, říct, jak se věci skutečně mají. Že jsem šťastná, spokojená, že i když se momentálně rozvádím, nejsou s tím spojené žádné nechutnosti. Můj manžel je otcem naší dcery a tak to vždycky zůstane. Nejsem člověk, který sám na sebe volá bulvární novináře, nikam neposílám svoje fotky. To, co se kolem mne dělo, bylo velice vyčerpávající. Nakonec jsem dospěla k tomu, že to prostě nečtu. A je mi líp.“

Vlaďko, děkuji za rozhovor a přeji vám jen vše dobré.

Horní a dolní foto: Petr Berounský

Prostřední foto: Pavla Hodková