Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dvě ruce jako lopaty uchopily Moniku za ramena.

„Vot kudá, děvočka!“ řekl chraplavým basem. Ovanul ji přitom hutný dech páchnoucí vodkou, pivem a cibulí. Cítila, jak jí změkly nohy v kolenou, a krve by se v ní nedořezal. Byla ochromená hrůzou a uvědomovala si, že není schopna udělat cokoli na svou obranu. Bylo by to nejspíš marné. Muž se drsně zasmál a hodil si ji přes rameno jako pírko. Brutální síla z něj přímo vyzařovala. Za křovím ji pohodil na listí mezi stromy a řekl spokojeně:

„Nu, krasávica, poigráli!“ Pokusila se zvednout, ale přišlápl jí břicho těžkou botou a rozepnul si opasek. Kalhoty mu sjely ke kotníkům a on poklekl, aby ji svlékl.

Cítila se hrozně. Koutkem oka pojednou zahlédla, že po cestě běží kdosi v červené teplákové soupravě. Svitla jí naděje…

„Pomoc, pomozte mi!“ zakřičela, až jí přeskočil hlas.

„Nu, spevaj, kagda chóčeš,“ uchechtl se. „Vsjo ravnó!“

Křovím se prodral mladý muž atletické postavy a přímo z běhu skočil a dupl oběma nohama násilníkovi z boku do žeber. Odrazil se od něho, otočil se ve vzduchu a dopadl na dlaně. Ihned se vymrštil na nohy a postavil se do střehu. Vagabund hekl, přepadl přes Moniku, ale zvedl se a zaujal karatistický postoj.

„Nu, ravachol, pašol!“ zavrčel. S kalhotami u kotníků to vypadalo poněkud směšně.

Mladík neztrácel čas konverzací. Bočním kopem zasáhl chlapa na solar plexus, vyskočil a z otočky ho kopl dalším drtivým úderem do spánku. Temně to zadunělo a násilník zavrávoral. Vzápětí ho zasáhl ještě přímý kop do brady. Chlap těžce dopadl na zem.

Mladík podal Monice ruku a pomohl jí na nohy. Ještě v šoku ze sebe automaticky oklepávala listí.

„Děkuju vám,“ řekla nejistým hlasem a najednou vykřikla: „Pozor, za vámi!“

Násilník měl zřejmě tvrdou náturu a nějaká ta rána ho nepřivedla z míry. Už byl na nohou a zaútočil. Mladík se ohlédl, bez váhání prudce vykopl za sebe a zasáhl muže do rozkroku. Chlap zavyl, zhroutil se na zem a začal se svíjet bolestí. Mladík si ho už nevšímal. Podepřel Moniku a vedl ji na cestu. Teprve teď si pořádně uvědomila, co právě zažila, a rozklepala se. Mladík ji uchopil kolem pasu a vedl ji pryč. Ještě stačila zahlédnout, jak se násilník snaží odplazit do lesa, než ho skrylo křoví.

Na schodech vedoucích do kopce od hráze ke konečné tramvaje ji mladík musel znovu podepřít. Opět se jí tak roztřásly nohy, že by to sama nezvládla. To odezníval příval adrenalinu. U kiosku na zastávce ji mladík posadil na židličku a stoupl si k okénku.

„Dejte nám dvě kafe, prosím!“, požádal a otočil se na Moniku: „Co piješ?“

„Jak, co piju… dám si to kafe…“

„Mám tu jenom rum,“ zabručel prodavač.

„Tak velkej!“ řekl mladík. „Dvakrát!“

Monika nejdřív chtěla říci, že nepije, ale pak si uvědomila, že právě toho panáka teď potřebuje. Vypila ho, ani nemrkla. Hned se cítila lépe. A teprve teď ji napadlo podívat se, jak vlastně vypadá její zachránce. No, vypadal víc než dobře. Citlivá oduševnělá tvář kontrastovala s vysokou svalnatou postavou. Měl husté, nakrátko střižené vlasy a tmavý stín vousů pod nosem a na bradě. Tak trošku jí připomínal Johnyho Deppa. Ale nejvíc ji upoutaly jeho oči. Byly tmavofialové. Dalo jí dost námahy, aby do nich nezírala jako zhypnotizovaná.

Mladík se usmál a přistrčil jí šálek s kávou. Měl krásný úsměv, takový chlapecky bezbranný a přitom trochu uličnický.

„Jmenuju se Tomáš,“ řekl prostě. Měla pocit, že potkala svůj osud.

Pokračování zítra