Reklama: Moderní tapety na zeď a povlečeníModerní vliesové tapety IMPOL TRADE 

My a děti z Bullerbynu

Duch

Léto roku 1969 bylo nezapomenutelné. Prázdniny se přehouply do druhé poloviny a my si je užívali, jak se jen dalo. A že se dalo... Byli jsme sice příliš malí, abychom řídili auto, ale už dost velcí, abychom celé dny trávili z dosahu rodičů. Doma jsme taktak slupli oběd a hajdy z domu pryč!

Nápad se zrodil v mé hlavě - v hlavě jedenáctileté holky, která o loňských Vánocích objevila pod stromečkem vytoužený dárek: půvabnou knížku Astrid Lindgrenové "Děti z Bullerbynu".

A do příběhů těchto dětí se vžila naše trojka - já byla Lisou, mladší kamarádka Annou a na jejího šestiletého bráchu jsme jinak nezavolaly než: "Olle!" A stejně jako děti z Bullerbynu jsme se i my rozhodli nocovat na seníku, který patřil k hospodářství rodičů mých malých přátel. Jak jsem toužila být jako Lisa a jít ráno maminku požádat o trochu mléka k snídani!

Podařilo se. Umytí a s řádně vyčištěnými zuby, vyzbrojeni velkou baterkou a dekami, jsme si ustlali na přehledném - podle nás nejbezpečnějším a nejsvětlejším - místě na seníku. S nadcházejícím večerem se stíny prodlužovaly, šero se rozpínalo do tajemných koutů rozlehlé hospodářské budovy a do našich dívčích dušiček se začal vkrádat STRACH. Copak hrdina Olle, ten usnul klidným dětským spánkem, sotva ulehl. My holky jsme usnout nemohly. Krčily jsme se v pokrývkách a ani nedutaly. Prask, křup, vrz ... rup ... prásk.

Vtom se to stalo! V šeru u vrat jsme zpozorovaly velkou tmavou postavu, která hleděla přímo na nás! Stála tiše, bez hnutí. V tu chvíli jsem jednoznačně pochopila rčení: "Nevydala ani hlásku". Nekřičely jsme... Jen čtyři holčičí kukadla zírala vyděšeně do tmy. Jak se obrys postavy objevil, tak po chvíli - po hrozně dlouhé chvíli - zmizel. Jestli jsme vzaly nohy na ramena? Ale kdepak! Takovou odvahu, abychom dokázaly proběhnout pootevřenými vraty, ve kterých se postava zjevila, jsme neměly. Bděly jsme až do prvního ranního slunečního paprsku, kdy jsme se zimomřivé a unavené dopotácely do postelí a prospaly celé dopoledne. A hrneček teplého mléka? Ten jsem opravdu od mamky dostala, ale až k obědu.

Dnes, po čtyřiceti letech, kdy jsem dávno sama mámou, si myslím, že osoba, která nás tehdy k smrti vyděsila, byla starostlivá kamarádčina maminka. Pamatuji ji, jak pracovala na statku, většinou oblečena v dlouhém modrém pracovním plášti. Pro svůj klid nás zřejmě přišla zkontrolovat tak, jak to maminky dělávají, zda na seníku netropíme nějakou neplechu. Ale co když to by někdo úplně jiný?

Jak to bylo tenkrát doopravdy, se však již nedozvím. Maminka Anny a Olleho se na nás už nějaký čas usmívá z nebeského obláčku.

hannah58


30.10.2009   Rubrika: Horoskopy, sny, tajemno   |   Komentářů 3   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - My a děti z Bullerbynu

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Juana
Juana - 30.10.2009 14:23

My jsme nespaly na seníku, ale ve staré chalupě, kde už nikdo nebydlel a která byla na samotě asi kilometr od vesnice, za lesem na kopci. Jako děti jsme jezdili do rodiště mého dědy, kde jsme byli všichni příbuzní, a s holkami, co jezdily do vedlejší chalupy, jsme se od malička kamarádily (měly jsme společného bratrance z druhého kolenasmajlik - 57) No a jejich děda s babičkou ještě vlastnili tu druhou chalupu, která byla obyvatelná, ale nikdo tam už nežil, tak jsme je přemluvily a jednoho dne vyrazily přespat tam. Měli tam starou pec, roztopily jsme ji, my starší uvařily něco k večeři a nakonec jsme se pohádaly s mladšími sestrami, protože jsme všechny chtěly spát na peci a vešly se tam jen dvě. Nakonec jsme my moudřejší a starší ustoupily, takže jsme tam nechaly ty mladší. Měly jsme jen trochu strach, že nás přijdou v noci strašil kluci, ale naštěstí nikdo nedorazil. Jo jo, kde je těm časům konec, naposledy jsem v té vesnici byla, když mi bylo 15 let, a to už je pěkně dávno.

Mimochodem, Děti z Bullerbynu myslím koupím dceři pod stromeček, tu moji starou, otrhanou, očtenou knížku sebrala moje mladší sestra. Naštěstí se pořád vydává a už jsem se koukala asi před týdnem, že v Neoluxoru ji mají pořád na skladě.

 
Kadla
Kadla - 30.10.2009 9:26

Almega: To se mi s dětma stalo taky smajlik - 16

 
Almega
Almega - 30.10.2009 9:14

Moje děti kdysi taky chtěly spát mimo dům, ve stanu na zahradě.Tak jsem jim tam nachystala spaní, po setmění tam šly,dostaly baterku a pokyny,co mají a nemají dělat.Samozřejmě ,že neuplynuly ani 2 hodiny a už bušily na dveře,že chtějí domů...vymýšlely si strašidelné nesmysly tak dlouho,až se klepaly strachem a bály se....

 

Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 78627.
Archiv anket.