Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Medvídci Joggi

 Jednou zjara takhle poví

medvědice medvědovi:

„Proběhnem se pro legraci,

až se v lese splaší ptáci.“

Nato medvěd zaraženě

praví své medvědí ženě:

„Už jsem starší nežli loni.

Určitě tě nedohoním!“

Ona na to: „To je lež,

vymlouvat se nebudeš!

Dokaž mi tím svoji lásku!“

Pak ho hryzne do ocásku...

„Tu máš babu, už se hraje!

Jdem do březového háje.“

Medvěd zařval od bolesti...

… už se oba řítí klestím.

Medvědice se  jen šklebí.

Medvěd křičí: „Ty jsi debil!

Však si lásky užijem,

až tě chytím, bestie!“

Přes potoky, jámy, boule

ženou se dvě hnědé koule.

Méďu zatím přešla zlost,

běží dál jen pro radost.

Z větve na to zírá ťuhýk -

kmitne medvěd – prvý, druhý...

„Koukej,“ křičí na svou starou,

„na medvědy leze jaro!“

„Takhle trojčit hnedka zrána!“

Skuhrá vedle z buku vrána.

„Radši, bratři opeření,

vyhlašte stav ohrožení!“

Hned vyráží rychlá spojka.

„Pozor,“ křičí klepna sojka,

„dejte bacha, sousedi!

V lese blbnou medvědi!“

„Pěkně je to popadlo,

sledujte to divadlo!

Jen se držte na větvích!

Dole všechny přejde smích!“

„Vy – tam dole v přízemí -

ukryjte se pod zemí!

Kdo se rychle neschová,

bude trpce litovat!“

Ptáci křičí, země voní,

medvědi se pořád honí.

Ženou se a hlučně funí,

lesní stezka temně duní.

Po lese se honí spolu,

válí sudy z kopce dolů.

V kopřivách i na mechu,

všude tropí neplechu.

Co je pro medvědy hrou,

je však pro les pohromou.

Jejich trénink nevinný

má účinky laviny.

Řítí se vpřed plnou parou,

jak jim v žilách hučí jaro.

Vodou, roklí, loukou, mlázím -

za nimi jde stopa zkázy.

Had se rychle pod zem vrací.

Ztratil smysl pro legraci,

když ho smetli z kořenu

dva medvědi v tandemu.

Tam, co rostou lopuchy,

vyděsili ropuchy.

Rozšlapali mraveniště,

kopli z kopce dolů sviště.

Pak ze šneka pod jalovcem

udělali bezdomovce.

V roští šlápli na ježka,

zajíc prchá do dneška.

Želva v stínu orobince

smývá ze zad medvědince.

Faunu v lese svírá strach,

těžké tlapy víří prach.

Zvěř dál čeká v úkrytech,

až medvědům dojde dech.

Snad skončí rej medvědů,

až bude čas k obědu?

Medvědice cválá lesem,

jenom občas ohlédne se.

Netuší však nic o tom,

proč běží ten maraton.

Tohle nejsou závody,

je to zákon přírody.

Krok za krokem jarní vánek

vyhání z nich zimní spánek.

Medvědice ale ví,

že je to běh pro zdraví.

Zas budou žít spokojeně.

Troška potu – to je v ceně.

„Ráno bručel, protiva,

pohyb mu však prospívá.

Už ví, že mě miluje,

nepřemýšlí, funguje!

Prostě - už je zase fit!

Teď už můžu přibrzdit!“

Pak ji medvěd dohonil

a byl v lese zase mír!