Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Těhotenství je doba plná protikladů. Vezměte si například přístup k jídlu. V prvních třech měsících se většina těhotných žen nemůže na pořádné jídlo ani podívat, zatímco později vystřídá období plné nevolností čas, kdy naopak nevědí, co by kde snědly. Ano, mluvíme o těhotenských chutích.

Jsou sice i ženy, které na sobě ani v oněch devíti měsících žádné výrazné sklony ke specifickým chutím nepozorovaly, avšak většina mi asi dá za pravdu. Těhotenství je doba, kdy mnohdy samy sebe nepoznáváme a jsme schopné nejneuvěřitelnějších chuťových kombinací. Výjimkou nejsou například kyselé rybičky, po nichž následuje šlehačkový pohár s jahodami. Podobné spojení by normálního člověka patrně zabilo, či alespoň pěkně prohnalo. Ne tak nastávající maminku. Pro ni je to skutečné pošušňáníčko.

Osobně jsem žádnými nepochopitelnými kombinacemi netrpěla. Přesto si vzpomínám na ustavičnou chuť na jablka a sýry, které jsem v době prvního těhotenství konzumovala v množství větším než velkém. Kdoví, kdo způsobil mé jinak zdravé dceři alergii na jablka. Ani dnes, ve svých pětadvaceti letech, je nemůže jíst, protože po nich špatně dýchá a mívá stavy dušení. (Promiň, Jani, kdybych to tehdy tušila, nejedla bych těch jablek denně kilo, ale možná jen půl.) Mladší dcera zase prožila svůj nitroděložní vývoj za bohatého přísunu slaných tyčinek.

Největší potupu v souvislosti s těhotenskými chutěmi jsem zažila v osmém měsíci. Za tuto příhodu se dodnes trošku stydím, nicméně myslím, že ty, jež byly těhotné, mne snad pochopí...

Tehdy jsem dostala neodbytnou chuť na šunkový chlebíček. Takový ten klasický, lahůdkářský. Vypravila jsem se tedy do nejbližšího obchodu a způsobně se zařadila do fronty. Kdo pamatuje nakupování v 80. letech, asi si umí představit, jak to vypadalo. Zástup nejméně dvaceti zákazníků a za pultem kmitající jedna, v lepším případě dvě prodavačky. Chvílemi jsem uvažovala, že to vzdám, jenomže ta chuť na chlebíček byla skutečně velmi silná. Rozhodla jsem se, že vytrvám. A náhle to přišlo: slabost, zatmění a já cítila, že se v nejbližších vteřinách skácím k zemi. Naštěstí si toho všimla paní stojící vedle mě, chytla mě pod křídlo a dovláčela k pultu. Prodavačka mi střelhbitě podala židli, na kterou jsem usedla doslova v poslední chvíli. Když jsem se trochu vzpamatovala, zeptala se mě, co jsem chtěla nakoupit, že mě obslouží přednostně. A já jsem, jako ten poslední idiotek na zeměkouli, špitla: „Dva šunkové chlebíčky.“ Dodnes vidím její nechápavý výraz.

A co vaše těhotenské chutě? Bez čeho jste v tomto období nemohly vydržet? A co jste naopak nedokázaly pozřít, či dokonce ani cítit?