Moje děti se rvou jako koně
Mám dva syny – 12 a 11 let. Když jsem tak brzy otěhotněla po narození prvního, utěšovala jsem se alespoň tím, že k sobě budou děti mít blízko a budou si rozumět. Jak jsem se mýlila!
Sotva se ten mladší vyloupl do batolecího věku, začaly mezi oběma kluky rozbroje, které stále nabírají na intenzitě. Když byli malí, rvali se o bábovičky a autíčka, teď své potyčky okořenili o peprné nadávky, zákeřné naschvály a opravdové surovosti. Bohužel, manžel od nás odešel a jsem s nimi sama. A patrně jejich výchovu nezvládám.
Kluci se řežou a hádají takřka nepřetržitě, pomalu ani nevím, jaké to je, když na sebe promluví normálně. Jeden druhému neudělá nic dobrého, schovávají si věci do školy, hračky, mažou si vzájemně z PC různé soubory a hry. Jakoby se v tom oba dva vyžívali, udělat tomu druhému něco špatného, způsobit mu újmu.
Já jako soudce absolutně selhávám, protože jakmile začnu něco „vyšetřovat“, nemám šanci dopátrat se nějaké objektivní pravdy. Kluci mne okamžitě zahrnou svými teoriemi, přihodí, co mu ten druhý udělal, a já mám pak neodolatelnou chuť ztřískat je oba dva na jednu hromadu.
K tomu se přiznám, i když nerada a stydím se za to: chvílemi se přistihuji, že je snad až nenávidím. Nemám chvíli klidu, pořád jen poslouchám nějaký křik, řežbu, pláč. Když je vezmu na výlet nebo kamkoli ven, všude je to s nimi pro ostudu. Otravují, hádají se, kdo bude sedět u okýnka, rvou se, kdo dostane zmrzlinu jako první.
Jsem zoufalá. Jejich otec si je bere maximálně jednou za měsíc na jeden den, má novou rodinu a jeho manželka je prý špatně snáší. Ani se jí nedivím.
Akorát jsem to já, kdo je označován za neschopného, výchovně selhávajícího. Kluky k sobě na víkend nechtějí ani prarodiče, protože jsou na ně prý příliš divocí. Do školy chodím minimálně jednou měsíčně na koberec a poslouchám, jak jsou mí synové nezvladatelní. Jediné, v čem mají plusové body je prospěch – oba dva se dobře učí.
Mimoškolní činnosti taky skončily fiaskem. Staršího z fotbalového kroužku vyhodili, protože terorizoval ostatní spoluhráče a mladší to má v basketbalovém družstvu momentálně taky nahnuté.
Kde se stala chyba? Jsem na vině já, nebo je to v nich? Někdy mám pocit, jako bych porodila dvě monstra. Poradí mi někdo, jak se dají takovéhle nezvladatelné děti zkrotit?
10.6.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 79 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje děti se rvou jako koně
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
No je mi te lito.... Zkus je treba posilat k rodicum a exmanzelovi po jednom a na delsi dobu, naplanovat aktivity tak aby nemeli cas. Drzim palce
Stanik: Ale proč? Však oni se to naučí. Domov je trénink mezilidských vztahů. Od určitého věku děti musejí umět pochopit, že stejně tak, jako oni chtějí mít klid, když si čtou nebo staví ze stavebnice, tak i rodiče mají právo se v klidu najíst nebo se podívat na zprávy.
Kirkland: to je ale pěkně hnusný! Rodiče neměli rozum!
Verera: mila zlata, kdo chce klid, nema si porizovat deti.. nota bene dve
No tak to už je ale chyba rodičů, nic jiného.
.jpg)
Divím se, že jsi to snášela - no, každý jsme jiný - já jsem odmala rebel, ale tohle ti nezávidím. Můj muž to měl podobné, ale ne až tak - byl nejsterší ze tří dětí, takže dělal chůvu, ale tak normálně - vyzvedl ze školky, umyl ruce, dal svačinu.... pak přišli rodiče. Ale také říkal, že měl pocit, že se pořád o někoho stará a přitom by sám ještě potřeboval opečovávat - dělali z něj dospělého - ty jsi takový rozumný..........
.gif)
mashanka: me bylo 8, kdyz to zacalo, jemu 4. 
Tenhle muj zpusob "odpovednosti" za nej pretrvaval strasne dlouho. Do hluboke dospelosti. A nasi si mnuli ruce, jake maji deti, co spolu vychazeji a maji se radi. Haha. Ja zehlila jeho prusvihy a prakticky ho zivila. Kdyz jsem prestala, desne se nastval a uz je to 10 let, co se mnou nemluvi. Jeho problem.
K smichu je, ze tohle chovani prevzali i ucitele ve skole. Ja jsem dokonce byla za nej i po skole!
Jo, tak to na mě taky zkoušeli - řekla jsem jim, že když si ho udělali, ať se o něj starají, že nejsem žádná jejich kojná - byla jsem děsně drzá puberťačka 
Jo a zapomela jsem napsat, ze vzdycky pri te uzasne poucce nezapomeli dodat, jak me maji radi a jak na me spolehaji. Beze me by se rodina rozpadla. 
Stanik: jak ja Ti rozumim. U nas to bylo to same. Za nejhorsi vetu, jaka se da rict, povazuju "Jsi starsi, mel/a by jsi mit rozum."
Bracha toho zneuzival desivym zpusobem, ja si pripadala vetsinu detsvi jako posluha. Mela jsem za nej veskerou zodpovednost, ale zadna prava jak proti nemu zasahnout. Nezapomenu na jeho zlomyslna ocka, kdyz mi schvalne skakal pod autobus, aby me donutil udelat co on chtel. Samozrejme, ze jsem to pak schytala ja - byla jsem starsi a mela jsem mit dost rozumu mu v tom zabranit. Ale kurva jak, to mi uz nikdy nikdo nerekl. Behal po ulici a vyrvaval "Husak je debil a tata rika, ze by ho meli oddelat". Ja behala se slzami v ocich za nim a snazila se ho zarazit. On z toho mel desnou legraci. Kdo v te dobe zil, asi si dovede predstavit co mohlo prijit a ja se dodnes divim, ze neprislo. Samo, ze jsem za to mohla ja - mela jsem mu v tom zabranit. Sama jsem pak poslouchala prednasky o tom, jak nas vsecny zavrou a na vinne budu ja, protoze on chudacek jeste nema rozum a ja mu v tom mela zabranit.
Nezapomenu, jak jsem si s nim musela vymenit darky na vanoce - jsem prece rozumna a starsi, jak se menily talire s jidlem - prece jsi starsi a rozumejsi a oba talire jsou stejne, ne?
At jsem udelala cokoli, bylo to spatne.
No a pak kdyz uz jsem ho donutila neco udelat, tak prislo zalovani a nasledne princip kolektivni vinny.
Ja jsem sla ale v dospelosti do opacneho extremu. Poridila jsem si hafo deti a peclive dbala, aby nikdy z mych ust nevypadlo slovo "starsi".
Autorce muzu doporucit jen jedno - bud dusledna, dusledna a jeste jednou dusledna.
Stanik: U tebe je to podle mě spíš chyba rodičů, že místo aby dělali něco , co by vás sblížilo, vás svým chováním ještě oddělovali. Myslím, že většina dětí je ráda, že sourozence má a některé si ho na rodičích vyškemrají.
Ta kolektivní vina, co se ti tak nelíbí, děti spíš sbližuje, většinou opravdu ví, že za to můžou oba a pokud někdy náhodou ne, když se někomu opravdu křivdí, tak je to na něm poznat a nějaký ten ústupek se udělat dá.
A děti musejí pochopit, že rodiče nejsou od toho, aby se věčně zabývali jejich nesmyslnými hádkami, že mají tak y právo na trochu klidu na sebe.
A pokud se někdy děti k sobě chovají hezky, dokážou se zabavit bez rvaček, domluví se, chce to zamozřejmě pochvalu. Aby zjistily, že upozorňovat na sebe dobrým chováním je příjemnější než špatným.
tata by si mel brat KAZDY vikend jenom jednoho kluka domu... vsichni by si trochu odpocali = kluci od sebe a mama od rvacek a hadek... jestli si je ma otec brat 2x v tydnu, tak by se porad vlezl do toho ze by mela oba kluky 2x v tydnu i kdyz oddelene... vsak tata u toho taky byl, kdyz si kluky udelal .... a jeho slecna (nebo co k nemu je) co je s nim vedela ze ma syny... tak at se nevyvlikavaji z povinnosti
kote: psycholog bez znalosti parapsychologie pani Marcele pomuze jen naucenymi frazemi... Zakopeny pes je v minulem zivote. A takove odpovedi uz patri na jine stranky.
Stanik: no tak protezovani jednoho nebo druheho pohlavi je teda pekna hovadina... znam jednu rodinu kde to bylo taky... holka musela byt poslusna, hodna, tvrda vychova... kluk (dle tatinka, kdyz se kluk narodil, pronesl "konecne clovek") se mohl vztekat, delat sceny na verejnosti, vymahat si veci brekotem a vztekem... bylo mi soufl, kdyz jsem byla svedkem jedne takove sceny... 
Viv :o): tak padani do naruce se nekonalo..a le to je tayk asi tim, ze je to proste kluk... a jak znamo, nektere rodiny, rpote chlapy protezujou, jak kdyby o byla nejak super zasluha narodit se s pindikem.
u nas taky jeste panovalo uzasne rceni..." no ale ty ses holka"
