Těhotenství není nemoc, tak makej
.jpg)
Chtěla bych svým příběhem varovat všechny ženy, které se vrhají do vztahů s muži jenom proto, že mají pocit ujíždějícího vlaku. Přesně to se totiž stalo mně a teď sklízím, co jsem si zasela. Nejhorší je, že jsem si to způsobila sama a moc dobře si to uvědomuji.
Jsem v sedmém měsíci těhotenství a budu se rozvádět. Důvodem je můj manžel, který se čím dál více projevuje jako nevyzrálý sobec, myslící jen sám na sebe. Ale popořádku.
Do svých třiceti let jsem prožila několik vztahů, které nedopadly zrovna dobře. Když se mi překulila třicítka, začala jsem panikařit a propadala beznaději, že už zůstanu navždy sama. Hlavním důvodem těchto obav byl strach, že nikdy nebudu mít dítě. Po dětech jsem toužila vždycky, řekla bych až chorobně. Nakukovala jsem do kočárků, občas si zašla do obchodu s miminkovským zbožím… Možná jsem byla trochu blázen.
Když jsem v jednatřiceti poznala Michala, bylo mi moc dobře. Po předchozích zkušenostech s muži mi bylo jasné, že prince na bílém koni asi nepotkám, a rozhodla se, že budu maximálně tolerantní a shovívavá. Každý přece máme něco a nikdo nejsme bez chyb. A tak jsem spoustu věcí přehlížela a nepřikládala jim zásadnější význam. Byla to chyba. Varovat mne mělo přinejmenším to, že mému příteli je osmatřicet, nikdy nebyl ženatý a ani s žádnou ženou nežil. Bydlel v rodinném domku s rodiči a vyhovovalo mu to. Alespoň do té doby, než se Alzheimerova choroba jeho otce zhoršila natolik, že vyžadoval větší péči.
Když jsme se poznali, zřejmě se i on nacházel ve fázi, kdy chtěl na svém životě něco změnit. Dnes už vím, že si potřeboval především s někým založit vlastní zázemí, aby se dostal od rodičů, kde začínalo být soužití komplikované. Na samostatný život se necítil, byl zvyklý, že se o něj někdo stará.
Tohle všechno vidím až teď s odstupem, tehdy jsem si to takhle dešifrovat nedokázala. Naivně jsem žila v přesvědčení, že jsme přesně ti dva, co se hledali a co k sobě patří. Když jsem otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe a i přítel projevil jakési nadšení, i když mohlo být poněkud vřelejší. Mrzelo mne to však jen chvíli, brzy nás pohltily starosti se svatbou, bydlením, hypotékou atd.
Když jsme se nastěhovali do našeho společného bytu, začalo mi postupně docházet, že jsem se do toho všeho vrhla neuváženě, bez důkladné rozvahy. Zjistila jsem, že svého muže prakticky neznám a on mne čím dál více nemile překvapoval svým chováním, životním postojem a sobectvím.
Veškeré zařizování a zajišťování čehokoli leží zcela na mých bedrech. On se v podstatě jenom veze, zato však umí velice trefně zkritizovat vše, co není podle jeho představ. Odmítá se podílet na běžném chodu domácnosti, a to včetně nákupů. Není mu hloupé, že já, jako pracující a navíc těhotná, tahám těžké tašky a doma vše obstarám. Když se ohradím a požádám ho, aby se zapojil, prohlásí, že těhotenství není nemoc a nevidí tím pádem důvod, proč bych nemohla zvládat vše tak, jako ostatní ženy. Až se prý dítě narodí, taky to budu muset všechno zvládnout.
Předminulý týden jsem se cítila opravdu hodně unavená a doktor mě nechal pár dní doma, abych si odpočinula. Rozhodla jsem se, že budu opravdu „nemocná“ a veškeré domácí práce včetně vaření jsem vypustila. Manželovi jsem to oznámila s tím, že to bude na něm. Doufala jsem, že pochopí a začne se konečně chovat jako dospělý muž. Spletla jsem se. Nejenom, že není ochoten nakoupit, ani cokoli udělat, ale ještě mi vyčítá, že se doma válím. Na jídlo chodil ven.
To byla ta poslední kapka. Uvědomila jsem si, že tento exemplář nepřevychovám, ani nezměním jeho léty zažité návyky. A také to, že nechci, aby naše dítě mělo jako mužský vzor líného a sobeckého člověka, který myslí jen a pouze na vlastní pohodlí.
Teď akorát řeším, jak se co nejelegantněji se vším vypořádat. Samotný rozvod je to nejmenší, větší problém vidím se společnou hypotékou a bydlením. Zatím nevím, jak to zvládnout. Manželovi už jsem řekla, že se hodlám rozvést, že naše svatba byl omyl. Neřekl na to nic, možná tu informaci zatím zpracovává, nevím.
Já jsem se dočasně přestěhovala k rodičům, abych si alespoň zbytek těhotenství a porod užila v klidu. A ačkoli se na miminko (bude to holčička) strašně moc těším, přesto v sobě mám pocit hořkosti a vzteku sama na sebe, že jsem si takhle zbytečně a neuváženě zkomplikovala život.
27.7.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 46 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Těhotenství není nemoc, tak makej
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
co si ztežuješ kolik bab otehotní a jsou sami a nepomuže jim nikdo a musí.nebo kolik by dalo za to aby aspon jedno díte mohly přivést na svet.chlapů je jak máku nákyho najdeš a o desko se postaráš co ti taky zbyde?a jak si sama napsala chtělas to jen bo sis myslela že ti ujel vlak jako nezlobte se na mě ale to je hnus na co si dneska ty baby ztěžujou když chtějí mít decko tak si ho hned poříídí ani neví pomalu ským a pak si ztežujou
Terezke držím palce, nech sa jej vsetko podari a hlavne nech to zvladne. Ja som v ovela horsej situácii a medzi mlynskými kamenmi - len velmi krátko. Ja nemam sancu prirodzene otehotniet a mam za sebou 1. neuspesny pokus asistovanej reprodukcie, navyse na dobu asi 1/2 roka sme prichylili sestru s mamkou ... netušila som aku moc som tym dala manzelovi do ruk. Navyse byt na hypoteku, spolocna slusne zarabajuca firma a manzel co spi so svojou sekretarkou a este sa na mna utrhuje. Tak neviem, vcera vecer som mala naozaj cierne myslienky, ale nemozem mamku a sestru s neterou nechat v jeho rukach., Musim to vydrzat, ale uz sa vzdavam nadeje na dieta... mam 37 rokov a ziadnu sancu najst si ineho partnera kym este mam vek na dieta. Takze Terezka, uzivaj si tehotenstvo a tes sa na dietatko. Hlupost spravi kazdy, len najst v sebe tu silu o napravu a vzopriet sa despotovi. Si statocna
Jak to tak čtu,tak Tereza je si svou situací sama vinna.Nikdo jí nehnal do manželství,to ona sama se tam nacpala..sama rozhodla o tom,že si udělá dítě...zřejmě neměla čas si nanečisto vyzkoušet společný život s mužem,kterého pořádně nepoznala,nebavila se s ním o těch důležitých věcech,které jsou základní-jak on si představuje jejich společný život,co by dělal a nedělal,jestli vůbec chce mít dítě a kdy, atd.Najít si byt a hypotéku není nic nesnadného,ale mít společný nebo aspoň podobný názor na domácí práce je fuška...a utéct ode všeho k mamince,ani se nepokusit něco změnit- pokřikovat a plakat,to není řešení.Dítě má právo na oba rodiče a u vás to vypadá,že nebudete chtít manželovi to dítě ani půjčovat,abyste jeho co nejvíc potrestala,a přitom potrestáte jen a jen vaše ditě...
.gif)
přes to přese všechno by mě zajímal i názor toho zavrženého manžela......
.GIF)
No, bohužel už se stalo. Třeba ten tvůj bude alespoň lepší otec než partner. Přeji spoustu štěstíčka do dalších let.
Ano. Rozvod sice může někomu připadat zbytečný a předčasný,ale asi je potřeba věci řešit důsledně a rázně. Čekala bys dlouho a nedočkala se ničeho. Být sama na dítě je lepší než být sama na manžela a dítě. Držím palce.
.gif)
Kotě: tak nějak 
Ota: vařím teplé večeře, leč nevařím obědy 
Ota: to je vtip s těma večeřema, žejo, to nás tak jenom zkoušíš? My míváme teplé večeře běžně a párky málokdy, i ten řízek s bramborama se občas k večeři přihodí a to chodíme všichni v práci na obědy... vaříme jak já, tak manžel, podle toho kdo má víc času nebo větší chutě...
Flery+puclinka: výrok "když jsem otěhotněla" svědčí hlavně o tom, že on neotěhotněl. To jaksi nelze, víš... 
.jpg)
vranoj:
u nás naštěstí nejsou, to bych se po světě valil jako ten Paroubek.
Ne vážně, popravdě řečeno to neznám osobně, protože pokud chci něco teplého do žaludku máme u nás doma heslo " vojak se stará, voják má"...
Manželka nevaří........ takže paradoxně někdy sám něco po příchodu domů udělám z takových těch 20-30 minutkových receptů... když je na to nálada ( tz. že přijdu z práce vystresovaný jako králík, to pak jdu k plotně rovnou- nic tak člověka neuklidní)
Oto: u nás teplá večeře bývá častěji než ty párky nebo namazaný chleba. I řízky bývají. A s bramborem nikoliv s chlebem.
Jinak plný souhlas s Lubar: chlap, který mě nepodrží v krizi, tak něco takového doma opravdu nepotřebuji.
Flery+puclinka: hm tak to by vážně zajímalo kde přesně je tak česká žena vnímána ??
Jsem se s fenoménem skutečné teplé večeře potkal až v zahraničí ... najmě v Anglii kde spíš mají studený oběd ale teplý jídlo jedí až večer , v USA taktéž ....
Průměrná česká teplá večeře je maximálně rychlojídlo typu párky, omeleta, těstoviny nebo "mišmaš" od nedělního stolu 
Řízky k večeři ? O tom jsem nikdy ani neslyšel
Teoretik: Odmítá se podílet i na běžném chodu domácnosti, takže na ní třeba i nepřispívá - to k té hypotéce. Těhotenství není nemoc, ale nechat tahat těhotnou ženu s kýblem vody (má i 10 kg) není normální. Péče o domácnost by měla být napůl, takže lehčí práce dělá těhotná, fyzicky náročnější zase otec. Jenže tenhle exemplář se tu vyklubal z doby před 150 lety, kdy ženský makaly, rodily a potrácely jak na běžícím pásu. Ale chlapi z té doby byly sedřený taky fest, takže nevím. Chyba ve výchově, na převýchovu v 38 letech dost pozdě. Jediná rada: rozvést se nebo ho nechat shnít ve špíně (pokud není ochoten přiložit ruku k dílu).
.gif)
Teoretik: 
když ony už ženy nechtějí být služkami, které zatnou zuby, táhnou a všechno překusujou
Ostatně, podívejte se na západ od našich hranic...česká žena je dost zářná výjimka se svými dvěma směnami...v cizině zpravidla ženy s dětmi budto jsou v domácnosti, nebo mají zkrácený úvazek, nebo i plný, ale zase si zaplatí služby, hlídání dětí a rozhodně nedělají po práci teplé večeře, jak je ještě pořád hodně v Cechách zvykem
česká žena je v pořád vnímána jako bytost, ověšená nákupními taškami, stojící po práci v masně, aby mohla večer rodině a manželovi naservírovat čerstvé řízečky
