Učitelé. Na některé vzpomínáme s láskou, na jiné... radši vůbec.
Blíží se začátek školního roku a já si vzpomněla na synkovu třetí třídu. To byl nájezd na nervy jako vyšitý. Synek prošel první i druhou třídou a do té třetí vstupoval se stejnou nechutí jako do těch předešlých. Co naplat. Studijní typ on nikdy nebyl.
První školní den byl ve znamení seznamování. Bývalá třídní učitelka odešla do zasloužené penze a její třídu přebrala mladá kolegyně po mateřské dovolené. Drobná osůbka s přísným obličejem dávala tušit, že tady končí legrace. Po prvním dnu syn na dotaz, jak se mu paní učitelka líbí, odpověděl: „Nelíbí. Sebrala mi svačinu.“ Zarazilo mě, proč mu třídní bere sváču. „Že tys jedl při hodině?“ „Ne,ne! O velký přestávce,“ odporoval synek. Rozhodla jsem se, že na třídních schůzkách se zeptám, jak to bylo.
Druhý den jsem si v notýsku přečetla literární dílko paní učitelky o tom, jak mám každý den napsat do notýsku, že jsme četli, jak dlouho + podpis. A tak jsem zapisovala časy a podepisovala jako divá. Když jsem však pod svým podpisem našla červeně: „Piš lépe“, padla mi brada. Začínala jsem docházet k tomu, že učitelka je mírně přidrzlá. Školní sešity se barvily do ruda, žákovská knížka mohla být z fleku vydána coby román. Přišel den třídních schůzek.
Sešli jsme se v hojném počtu a atmosféra ve třídě by se dala krájet. Rodiče se ptali na důvody poznámek svých dítek, na učební metody, na konkrétní případy učitelčiných rozhodnutí. Když došla učitelka ke mně, spustila: „S vámi jsem chtěla mluvit mimo jiné o svačinách.“ „To já také. Syn tvrdí, že jste mu už několikrát sebrala svačinu.“ „No samozřejmě. Vy nevidíte, že váš syn má nadváhu? A vy ho cpete houskami! Včera jsem mu vyhodila dokonce celý tlustě obložený chléb. Děti mají mít ke svačině ovoce nebo zeleninu!“
Náš rozhovor se přenesl o několik decibelů výš a přilákal do třídy další učitelky. Paní třídní jsem doporučila nehrabat na synkovy svačiny, jinak přejdu od slov k činům a fakticky bude zle. Jaksi jí mozek nebral, že nechodí na obědy a jako dojíždějící se domů místo na dvanáctou dostane až na půl třetí. A tak měl jednu housku na svačinu a jednu po vyučování.
Další perličkou bylo zůstávání po škole. Když poprvé synek nepřijel včas domů, začala jsem plašit. Na vlakáči ho nikdo neviděl, starší děti o něm nevěděly a ve škole nikdo nebral telefon. Sedala jsem do auta a vyrážela směr město. Tam mi uklízečka oznámila, že už tam nikdo není. Tak na nádraží. Tam taky nic. Tak zpět domů. Synek právě přicházel od vlaku. Proč byl po škole? Protože neměl v notýsku zapsáno, že četl. Ano, zapomněla jsem. Druhý den jsem vysvětlila učitelce, že tohle bylo naposledy. Pokud bude kluk po škole, tak já o tom budu informovaná. Mé vysvětlení si pamatovala přesně týden. Pak byl opět synek po škole. Tentokrát za to, že přišel pozdě do školy. Co na tom, že vlak měl skoro hodinu zpoždění a přišly tak i děti do ostatních tříd.
Běžná byla pravidelná kontrola aktovek a batohů a zabavení „nepomůcek“. Při jednom zabavování skončila v šuplíku i synkova průkazka na vlak. Jel domů načerno a druhý den si musel koupit další jízdenku. Důvod zabavení? Obrázky autíček, které měl v pouzdře u průkazky, nepatří do školy.
Na dalších třídních schůzkách mi došlo, že nejsme zdaleka jediní, kdo dostává sáhodlouhé poznámky, tresty a výtky.Jeden prudší tatínek dokonce nespisovně sdělil, že s takovou krá.ou se dál bavit nebude, a šel věc řešit s ředitelem. Nikdy bych nevěřila, jak může být školní rok dlouhý. Když konečně nastaly prázdniny, měla jsem ještě několik dní tendenci podepisovat se do notýsku.
Další školní rok byl ve znamení nové třídní. To byla paráda. Rozumná, tolerantní a milá učitelka. Na třetí třídu ale nikdy nezapomeneme.
21.8.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 42 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Učitelé. Na některé vzpomínáme s láskou, na jiné... radši vůbec.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Vybrala jsem opravdu pěknou z kvalitního materiálu. Moc se mi líbí a dceři také https://www.baagl.cz/skolni-aktovka-zippy-unicorn-universe-kreativ/
A kde jste teda prosím aktovku vybrala?
Také to řešíte celkem na poslední chvilku. Já jsem také objednávala pár měsíců zpátky. Brala je pro syna školní aktovku vhodnou od první třídy a s pevnou výztuží. Funguje tak i jako ochrana dítěte.
Já na školu vzpomínám docela ráda. Dcera jde letos do první třídy a přijde mi, že se tak úplně moc netěší a já nevím proč. Už bych ji pomalu chtěla začít nakupovat školní potřeba. Poradíte mi, kde se podívat?
Na gymnáziu nás v letech po 1968-70 učil vynikající profesor František Kala. Sám byl těžce nemocný, postižen nejen zdravotně, ale hlavně politicky. Učil JČ, literaturu, psychlogii, filosofii, latinu a nepovinnou řečtinu. V literatuře a celkovém přehledu vědomostí převyšoval své kolegy opravdu neobyčejně.Nikdy se nehodlal podřídit normalizační cenzuře. Jedenkrát, když přišel v mém 1. ročníku do hodiny literatury, se ptal, kdo z nás četl bibli. Moc ruce nahoru nevyletělo. Začal obecně, kdo nečetl bibli, jak chce znát prvopočátek lidské historie, vývoje Evropy,středověk,jak pochopit malíře a sochaře, filosofy atd. Zahromoval, že jsme banda nevzdělanců.- Byla to na nás silná káva, poněvadž jsme nedávno přišli ze základek a hlavně z rukou SOUDRUŹEK učitelek.
Doma bible byla v knihovně, tak jsme se dali téměř všichni do jejího louskání. Pro neznalé to moc zajímavá četba nebyla. A jaké překvapení přišlo asi za 2 měsíce? Písemka z evanglelií.Dle výběru. Měla jsem štěstí, že jsem bibli opravdu poctivě přečetla. (Tak nás "nakopával nejméně 2x měsíčně. Klasika, i detektivky či románky pro ženy. Ke všemu měl co říct. Učil nás příkladem, srovnáváním, ironií a hlavně svými neobyčejnými znalostmi.)
Dnes, pokud jezdíme po Evropě a navštěvujeme galerie, obrazárny, kostely a kulturní památky, v duchu děkuji za "ten kopanec" pana profesora.- Dodnes je u nás prof. Kala pojmem. (Učil i mého manžela.)
Psala jsem si po maturitě s panem profesorem celý jeho život a navštěvovali jsme se. Myslím, že utvořil velkou část "mě samé". A v jeho duchu jsem se snažila nasměrovat i našeho věčně diskutujícího potomka. Vyplatilo se to.
IHope: 
hezké, já jsem nikdy nezapomněla na p.učitelku 1.třídy, když jsem ji viděla 100m před sebou, už jsem si rovnala záda a opakovala pozdrav, jak byla přísná.. ale spravedlivá a je plno vzpomínek - kdo nedával pozor, letěla ze stupínku s pravítkem a všichni zpozorněli a rovně si sedli
Vzpominam na pana ucitele Miru Picha z druheho stupne zakladni skoly, ucil nas cestinu a nepozornost trestal opisem z knih, holky tahal za vlasy, nebo jim srazel hlavy dohromady, klukum daval pohlavky, urcite nemel nejlepsi vychovne metody, ale vzpominky an neho jsou usmevne, na rozdil od vzpominek na silenou ucitelku telocviku nebo nemastne-neslane ucitele jinych predmetu, kteri mozna byli pedagogicky mnohem kultivovanejsi, ale dnes uz si nepamatuju ani jak se jmenovali. Jen by mne zajimalo, jestli tam nahore nad oblaky ma dnes Mira poslusnejsi zaky
tak si taky zavzpomínám - na gymplu - bral za kliku dějepisář a než došel ke stolku - 4 už psali písemné otázky, 3 u tabule, další nesli referát ... s hrůzou jsem čekali, na koho to dnes padne... a 1 neměl nikdo..
RJ - také měla raději chlapce než nás - za stejné chyby kluk 1, dívka 4.. Ma - i zde byli oblíbenci a my ostatní max za 2 - neměli jsme šanci na lepší.. to je asi všude, ale naštěstí, jsem přežili
- syn vyučuje předměty s Ma na VŠ a na ZŠ neměl nikdy na vysvědčení 1 - prý má mezery..
ale zase naopak - děvčata zjistila, že náš franštinář dává celé roky stejná téma čtvrtletek - tak opsala zadání a my všichni pracně doma tvořili - (nebyla jsem žádný expert, 3 a byla ráda) a tak jsme psali z taháků, když rozdává písemky, vidím to jako dnes - otevřu sešit - více červené než původní mé modré a na konci, podíval sena mne - víte proč máte za 4 a ne za 5? Protože jste neopsala všechny chyby - já tam tahák zapomněla a ten mi také opravil a dole byla 5 
Dcera jde do první třídy, jen doufám, že bude mít štěstí na učitele jako měl na prvním stupni syn. Ale protože jde prakticky do stejné školy (jiná budova, ale stejná ředitelka a stejný základ učitelů), tak to snad dopadne dobře.
S hrůzou dodnes vzomínám na šílenou dějepisářku na gymnáziu, Madam Letošniková, nechodil někdo na stejný ústav jako já? A na základce další důra, kráva Ryšánová, jinak ji nelze nazvat. Měla své oblíbence a pak ostatní, co nesnášela, já byla mezi těmi druhými, kdejaký průšvih na mne shodila (přitom jsem po celou základku měla samé jedničky, i s touhle kravkou se mi to podařilo). Měli jsme ve třidě nerozlučnu dvojku kamarádek, kamarádily spolu snad od jeslí, a ona se pokoušela mezi ně vrazit klín, za tou jednou chodila a říkala jí, ať se s tou druhou přestane kamarádit, že je to pod její úroveň. Nepovedlo se jí to.
A pak jsme měli ještě příšernou ruštinářku, ta zas nesnášela muže jakéhokoliv věku, holkám nadržovala a kluky deptala a některé extra. Bylo to až nechutný, jak je srážela. Byla relativně mladá, ale měla ošklivý poďobaný obličej, přeháněla používání sovětských voňavek a zjevně ji žádný chlap nechtěl a ona si tak kompenzovala svoje problémy.
tak jsem napsla, nezkontorloval, snad tam nebude moc chyb, aby mne někteří rodiče neukamenovali
pročetla jsem si opět vše a musím a každým trochu ouhlasit, jsem také učitelka - 2 kluky, oba na stejných školaách a - 1. pohoda, 21. jiné učitekle, jiná nátura.. te´d po 25 letech vidím - jeden s malým sebevědomím ( zažili jsme skutečně šikunu i z řad uč. - a přestože v tom pracuji, řeknu vám, těžce, těžce se prokazuje a ksutečně, může se to na dítěti odrazit... př. proč se nehlásíš- jo ty nic neumíš, No, když se hlásiš - co chytrého z tebe vypadne,.. to koukáš z okna, že tě nudím?... bnekoukej na mne, drzoune..no jen střípky, nebyl svatý, ale takto deptat... doma nic neřekl, teprve po škole mi žáci říkalai - co vše se ve třídě dělo..
ale k příspěvku HelenaPa
- já léta praktikuji - podle věku dítěte - mám 5 obálek s adresou odrodičů, pokud se něco vyskytne - pozvu je do školy a řešíme ( často o tom děti nevědí - jen si vyříkáme situaci), pokud už je dítko velmi " drzé" - hádá se s vámi, mlátí bezdsůvodu žáky.. a rodiče nic .- jen napíši, vysvětlí své chování, můžete se dostavit do škoyl.. a to jste mnohdy překvapeni - jak děti rodičům lžou. protože vědí, že se jsou při nich, pokud ale zjistí, že s roduiči komunikujeme,. vše se lépe řeší a žádné velké kolize nejsou
ale např. chlapeci zkopali dívku během přestávky a oni si jen hráli... takže kdo v tom byl - přizná se, ale jen ne, ne a lhal já ne, ostatní ty taky... skutečně ve 3.třídě - drzý jak "osmák", vulgární, apod. takžem - vysvětlíš doma, a druhý den - maminka napíše - pravda je někde uprostřed a největší kříivdou je křivda na dítěti... do školy nepřišla, dítě informovalo, já nic, na mne to svedli.. a byl drzý dál.. nyní - ( má od soudu podmínku...)
- dále - víte, že dítě něco jinému vzalo a dalo do tašky - nevyndá, nedá, je moje... a rodiče přijdou - ano, to jsem koupili my - a najednou se zjistí, že původní majitelka má hračku označenou...
- dalo by semnoho psát.. o dětech, rodičích, učitelíchj.. po mé 25 leté praxi to je jako v životě - buď se chcete domluvit a snažíte se nebo jen kritizujete a nejdete do diskuze - ono je to jednodušší, smutné - nyní už mne to nemrzí, měla jsem z jedné rodiny 3 děti po sobě vždy s ročními pauzami - když jsem dítě učila - zdraví celá rodina... neučím - nezdraví.. učím.. zdraví... je to na úsměv,
Ten článek je šílený, to je neuvěřitelné, co si učitelka dovolí. O mrtvých se má mluvit jen dobře, přesto nezapomenu na svou první učitelku, co jsme měli od první třídy do půlky čtvrté. Byla stará, protivná, když jsem si hrála s pravítkem, tak mě jím lískla přes ruce. Měla nejradši asi takové průměrné dvojkaře, co jí různě podlézali. Já jsem byla jedničkářka, kromě tělocviku, taková třídní brambora a ne moc bystrá, a taky jsem dělala výjimečné věci, třeba nakreslila obrázek jinak, než ostatní, to ona ráda neměla. Mluvila k nám v jednotném čísle: teď si vyndej slabikář, neokouněj a piš. Asi je to tak naučili, ale bylo to divné. A béčko měla mladou učitelku, co s nima nacvičovala tanečky a i lavice měli lepší. Dítě v první třídě to vnímá jako nespravedlnost. Ale v šesté třídě se přemísťovaly třídy, z důvodu postavení nové školy, my jsme šly do modernější školy a to béčko tam zůstalo na té staré, taková satisfakce!
Taky jsme si letos ve 2. třídě docela užili. Dcerka je dítě s bohatou fantazií, žije ve vlastním světě, vymýšlí si příběhy, kreslí vlastní knížku, ale praktické záležitosti ji nechávají v klidu, povinnost jí je cizí, čas něco, čím se nehodlá nechat znepokojovat.
Takže to začalo sérií poznámek, že něco nemá- zapomněl si zapsat, co má mít za pomůcky, když už si to zapsala, zapomněla to nabalit a pokud to náhodou nabalila, v aktovce to prostě nenašla 
.
K tomu dostat ji včas do školy je nemožné , a to i když každou minutu opakujete,ať přidá. U snídaně vymyslí pohádku, ale jí jeden jogurt půl hodiny.
Paní učitelka nebyla špatná, ale rázný sportovní typ, neměla moc pochopení pro snílky.
Nejdřív byly poznámky, pozvání do školy, rady co mám jak dělat, ale já znám své dítě a vím, jak nejlíp na ni , že někdy to prostě nejde jinak než přistoupit na její vidění světa, že je taková a snad z toho časem vyroste.
Nechápu, proč dostává poznámky za to, že si nezvládá pamatovat na všechno, když je to pro ni těžké a musí se to taky naučit. To je jako by někdo dostával neustále poznámky za to, že neumí číst.
No skončilo to tak, že dostala třídní důtku. Když mi to v žákovské ukazovala, bylo vidět, že má hrozný strach co já na to a současně je z toho hrozně nešťastná, protože se opravdu snažila, ale prostě jí to nešlo. Mělo cenu ji nějak trestat? Spíš jsem měla obavy, aby to neudělalo ještě víc škody.
PEGG: To víš, že máš pravdu. Učitelka jsem, dítě má 3 roky, takže školou ještě povinné není a cítím se mladá (dnes ještě 33) 
Ani nevím jak, ale asertivitu jsem se naučila poměrně brzo a možná někomu připadám jako prudič, ale pokud je právo na mé straně, tak se dovedu docela "bít" za svá práva.
A rodiče "na mého miláčka mi nesahejte" nemám ráda, tak to snad nebudu jednou taky. Jenže už se mi v mé praxi ukázalo, že boží mlýny melou spolehlivě. A rodiče zaslepeně ochranářští pak od svých zlatíček schytali pěknou "sodu".
taky už je to pár letale my měli od 1.-4.paní uč.(tenkrát teda ještě soudružku uč.)Věru Wágnerovoua na tu vzpomínám dodnes...byla to ženská na svém místě
Za to v páté, když jsme přešli na jinou školu na vyšší stupeň, jsme dostali soudružku učitelku Marii Manišovou a to opravdu byla soudružka, která učila ještě mé rodičei na tu vzpomínám, ale určitě ne v tak dobrém
