Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Všichni mě varovali, že chodit s někým je něco jiného než s ním žít. Na podzim jsme se sestěhovali se svým přítelem a do budoucna plánujeme svatbu. Snad by bylo lepší napsat, že jsme ji plánovali, protože já už si teď nejsem moc jistá, jestli je to dobrý nápad. Naše zásadní spory se týkají vaření.

Dokud jsme spolu jen chodili, tak mě nenapadlo, jaký můžou být rozdílné chutě problém. Každý jsme si objednali, co jsme měli rádi, a na společné vaření docházelo jen málokdy. Teď se kvůli tomu dohadujeme skoro denně. Přítel má rád takovou tu typicky českou kuchyni. Omáčky, bůček, knedlíky, smažená jídla, všechno těžké a tučné. Já zase preferuji lehkou kuchyni, hodně zeleniny, ryby, drůbež, kuskus, saláty a podobně. Přítel to však nesnáší a nepovažuje to za plnohodnotné jídlo. Mně je ale zase špatně po těch těžkých, mívám bolesti žaludku a žlučníku. Myslela jsem si, že se budeme ve vaření střídat a budeme oba nějak rozumně kombinovat všechno.

Přítel se ale vrací domů o dost později a každodenní vaření tak automaticky přešlo na mě. Neumím ta jeho klasická jídla vařit, ale snažila jsem se a začala střídat ta svoje s těmi jeho. Ze začátku je jedl, i když měl připomínky o tom, že zdravé jídlo není dobré nebo že jediné správné maso je vepřové. Pak připomínek pořád přibývalo a teď už jiná jídla, než ta těžká a mastná, odmítá úplně jíst a vyžaduje, abych vařila jen po jeho. Snažila jsem se mu vysvětlit, že občas je sníst můžu, ale trvale ne, protože mi dělají zdravotní potíže, ale on tvrdí, že jsem jen zhýčkaná a časem si zvyknu.

Zkoušela jsem už vařit i dvoje jídlo, pro něj a pro sebe, ale také to nebylo ono. Je to dražší a my nemáme zrovna peněz nazbyt, a stojí mě to také dost času navíc. Kromě toho jsem celou večeři poslouchala otrávené poznámky o vyhazování peněz. Když jsem přestala večeřet úplně nebo jsem si vzala třeba jogurt, tak se mu to také nelíbilo. A když udělám jídlo podle sebe, tak udělá scénu, že tohle jíst nebude a radši si vytáhne z lednice třeba uzeniny nebo se i v krajním případě odejde najíst do hospody.

Nevím už jak dál. Můžu navrhnout, aby si tedy každý vařil sám pro sebe, ale to jsme se potom nemuseli sestěhovávat a mohli jsme žít každý po svém. Jiné neshody spolu nemáme, ale bojím se toho, že když se nedokážeme dohodnout v tak nepodstatné záležitosti jako je jídlo, tak až někdy bude třeba řešit nějaký opravdu vážný problém, dopadne to špatně. Co byste mi radili být na mém místě? Přizpůsobit se, nebo si dupnout a vařit půl na půl, ale s těmi scénami, zkaženými večery a rizikem, že to nevydrží dlouho a nakonec se rozejdeme?