Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milé ženy, potřebuju radu, protože začínám být zoufalá ze svého manžela. Je o dvacet let starší než já, letos mu bylo 75. Už roky je v důchodu, já chodím samozřejmě do práce. Poslední asi tak rok na něm pozoruju změny, o kterých nevím, co si mám myslet.

Vždycky byl štramák, dbal o sebe, denně se sprchoval, převlékal, holil. I v důchodu si roky ještě přivydělával, s tím přestal, až když mu bylo sedmdesát. Když se pak stal „na plný úvazek“ důchodcem, věnoval se svým koníčkům, je manuálně hodně zručný, takže se pustil do vylepšování bytu, vymaloval, do koupelny dal nové obklady a podobně.

Tyhle jeho aktivity postupně ubývaly a on začal čím dál víc času trávit před televizí. Na procházky, které měl před tím moc rád, ho teď musím doslova přemlouvat. Postupně se dopracoval do naprosté nečinnosti. A já nevím, jestli je to věkem, jestli mu třeba už nezačíná stařecká demence, nebo zda prostě jen tak moc nezlenivěl. Mám ho ráda, nechci mu ublížit, chovám se k němu hezky, trpělivě, ale jeho stav mi dělá velkou starost. K doktorovi jít nechce, prý mu nic není, násilím ho tam dotáhnout nemůžu.

Mám najednou pocit, že je vedle mě někdo úplně jiný. Celkově se tak nějak strašně zpomalil. Chodí, že sotva tahá nohy, nebo jak bych to řekla. Strašně pomalu, nezrychlí, ani když přechází silnici, to mu musím vždycky říct. On je jak když se nachází v nějakém svém myšlenkovém světě a nedokáže plně vnímat okolí. Když mu něco říkám, kolikrát na něm vidím, jak nevnímá, myslí na něco jiného. Přestal o sebe dbát. Když mu přímo neřeknu, do sprchy nejde, neoholí se, nepřevlékne. Zkusila jsem ho nechat, jestli mu to dojde samotnému. Přemohla jsem se a nepřipomínala. Neumyl, nepřevlékl a neoholil se čtyři dny a pak už jsem to nevydržela. Byl samozřejmě cítit. Ztratil zájem o čtení, vždycky byl velký čtenář, nechce si hrát s vnoučaty. Když přijdou, skoro si jich nevšimne, je poznat, že mu to dětské štěbetání nedělá dobře.

Je to můj manžel, mám ho moc ráda, on je jinak strašně hodný člověk, vždycky byl, nikdy mi ani slovem neublížil, v životě mi neřekl nic špatného.  Choval se ke mně jako k princezně, galantní, všímavý, pozorný. Je pro mne strašně těžké ho teď sledovat, jak mi chřadne a odchází před očima. A nevím, jak se k tomu postavit. Ještě mi nepřipadá, že by byl ve věku, aby byl v tomhle stavu. Ale možná to tak je, možná už opravdu začíná být senilní. Akorát když ho porovnám s mým otcem, který je jen o pět let starší, než on, tak táta je na tom o dost lépe. Je vitálnější, živější, zajímá se o dění, každý den chodí na dlouhé procházky.

Chtěla bych se vás zeptat na názor a zkušenosti. Myslíte, že bych měla zkusit na něj nějak víc přitlačit a donutit ho k nějaké aktivitě? Nebo se mám smířit s tím, že už to lepší nebude? A jak ho dostat k doktorovi? On tam prostě nepůjde, aspoň dobrovolně určitě ne. Moc vám děkuji za vaše rady.