Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tento rok oslaví moje tělo celých 40 let na této planetě, a tak jsem se rozhodla nadělit mu dárek v podobě zmizení pár kilogramů. No, do ideální váhy by muselo zmizet takových 35 kg, což je utopie, ale potěšilo by i -20 kg, radost bych měla i z -10 kg… v podstatě z čehokoliv, jenom kdyby se ta zatracená ručička na váze hnula směrem doleva. Jenže, podle dosavadních zkušeností soudě, ta potvora je ještě línější než já.

Jenže teorie je jedná věc, praktická stránka je věc poněkud jiná. Jsem od přírody líná, tudíž fitko nebo jiné hromadné pocení mě rozhodně neuvidí, leda že by se zeměkoule začala točit na druhou stranu. Což by se díky letošnímu datu mohlo teoreticky i stát, ale to už bude po mých narozeninách, a tudíž pasé. Ano, můžu omezit spotřebu potravy, to by bylo reálné a navíc s mojí nechutí k vyvařování i příjemné. Nakonec během dne nemám problém se udržet v mezích, moje rozežranost začíná s příchodem domů a teplou večeří. Já prostě musím vyžrat hrnec do dna. Dalo by se to vyřešit pejsinama. Prostě nandám si malou porci na malý talíř, a jak dojím, tak místo vymetání kuchyně se půjdeme společně projít. Fantastická myšlenka! Ano, porce jsem omezila a snažím se po večeří vyhýbat obloukem kuchyni. Nádobí uklízím až ráno než odcházím do práce. Moc estetické to zrovna není, ale zatím to pomáhá. Na procházce jsem zatím nebyla. Mezi svátky člověk nevěděl, kde co kdo odstřelí, a tak jsem radši pejsiny ven moc nevodila, a od nového roku je permanentní vichřice a obávám se, že bych venčila dva balónky na šňůrce.

Ať dělám, co dělám, zdravý rozum se snaží prodrat na povrch s nechutnou myšlenkou, že se budu muset začít i hýbat – no FUJ! Dobře, hromadné pocení nehrozí ani s pistolí u hlavy, možná bych se mohla potit nehromadně sama doma. To by možná i šlo. Před pár roky jsem manželovi k narozeninám věnovala Nintendo Wii. Sportem bych to zrovna nenazvala, ale člověk se u toho hýbe a hlavně se nasměje a cokoliv je lepší než pasivní ležení na gauči. Navíc když cokoliv budu provozovat, nebudu myslet na to,co strčit do pusy. A oprášila jsem disketu s aerobikem a jógou a skoro dvě hodinky jsem se nakrucovala před televizí. Málem jsem při tom zašlápla psy, kteří považovali mé aerobni stepováni za novou hru, a dcery málem zemřely smíchem na gauči za mnou, nicméně ta fantastická technika ocenila můj fyzický výkon na věk 27! Hned jsem se cítila líp. A osvítila mě myšlenka – nejlepší pohyb, navíc pro mě nejpřijatelnější, je tanec. Drahý choti, nedá se k tomuhle výmyslu techniky sehnat nějaký tancování? Já blbec jsem tuto myšlenku pronesla nahlas 2 dny před Štědrým dnem a pod stromečkem jsem našla Zumbu 2. Obal se tvářil poměrně přátelsky, navíc hlásal, že obsahuje dalších asi 12 jihoamerických tanců. No dobře, proč to nezkusit. V kapitole kroky pro začátečníky jsou samba, tango, quickstep apod. Až se je naučím a zvládnu pár sestav, nasbírám patřičné množství hvězdiček, otevřou se mi další tance. Mordovala jsem se hodinu a půl, oprášila 23 roku staré znalosti z tanečních a zvládla jsem tří minutovou sestavu v rytmu cha cha pro začátečníky za celé 2 hvězdičky (5 hvězdiček je maximum). Další 3 dny jsem se vzpamatovávala z bolestí kotníků, kyčlů a seznámila jsem se s existencí některých, pro mě dosud utajených svalových skupin.

PS. Po skoro 14 dnech mordování se tancem, aerobikem a menšími porcemi mám méně o 1,3 kg a přepadávají mě myšlenky, co mi chudák tělo udělalo, abych ho takhle trestala.