Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Jé, s titulkama, si jdu raději číst!“, prohodila jsem otráveně a s patřičným obličejem pokaždé, když jsem televizním programu uviděla větičku: Film v původním znění s titulky. Budiž mi omluvou, že jsem tehdy procházela pubertou. Televizní programy byly jen dva, a tak na výběr moc nebylo. Číst jsem sice uměla, koneckonců jsem přece vždy sáhla po knize, ale „číst film“ mne zkrátka nebavilo.

O několik let později jsem zjistila, že filmy s titulky mají také svoje kouzlo a jsou mnohdy lepší než ty dabované. Přesto jsou mi stále milejší filmy, kdy všichni mluví krásně česky, ať už jsou třeba z Tahiti.

Proč se také obtěžovat čtením titulků, když máme skvělý dabing? Na obrazovce nepřekáží žádné obdélníčky s písmenky a člověk u filmu odpočívá. No řekněte! Není to paráda, když musíte třeba vařit, nemůžete se tedy dívat na televizi, tak alespoň posloucháte? Nebo už jste večer unavená, klíží se vám oči, tak je zavřete a vnímáte jen ušima a nic vám neuteče… A pokud jste jako já, zpravidla během deseti minut usnete. Přesto ale můžete tvrdit: "Já nespím, já poslouchám," což byste u filmu s titulky udělat nemohla.

A tak jsem až donedávna žila v domnění, že tak to chodí všude na světě. Ne, že bych nikdy nevyjela za hranice, ale pokud ano, tak na dovolenou a to jsem si nikde televizi nezapínala.

Když jsem před několika lety ze zdravotních důvodů musela odjet na půl roku do Chorvatska, byla jsem trochu v šoku. Všechny zahraniční filmy, seriály i dokumenty byly v původním znění s titulky. Kromě kreslených filmů pro malé děti. „No ta ostuda,“ pomyslela jsem si, “oni jsou sto let za opicema, nemají ani dabing!“

Později jsem si musela přiznat, že právě čtení titulků mi velmi pomohlo se rychle naučit chorvatštinu, což se mi posléze velmi hodilo, když jsem si tam našla současného přítele. Jemu bych ale nikdy význam titulků nepřiznala, protože spolu vedeme několikaletý spor o tom, co je lepší – dabing, nebo titulky. Každý si pochopitelně bráníme to své.

Vzpomínám si, že v jedné podobné rozpravě jsem mu vyjmenovala všechny své konstruktivní názory, proč je lepší dabing (maskovaný spánek u televize jsem vynechala) a chtěla jsem slyšet jeho argumenty. Jen pokrčil rameny a řekl: “Copak už někdy někdo viděl, aby opravdový James Bond mluvil česky? Vždyť je to divný.“

Postupem času jsme si oba zvykli. Já na titulky v chorvatštině a on na česky mluvícího agenta 007.

Pravdou ale je, že pokaždé, když jsem v Chorvatsku delší dobu, už jsem moc těším, až přijedu do Čech a podívám na nějaký hezký zahraniční film, ve kterém všichni budou mluvit krásně česky…

Ač nerada, musím nakonec přiznat jeden velký přínos titulků. Chorvaté (když už je o nich řeč) sice musejí "film číst", ale právě proto, že neustále poslouchají i původní znění, jsou na tom mnohem lépe třeba s angličtinou než my.

Jak jste na tom vy, čemu dáváte přednost? Je vám milejší dabing nebo titulky? Jaký byste použili argument, abyste dokázali, že váš názor je ten správný? Jaká jsou podle vás pro a proti obou systémů? Vyhýbáte se nedabovaným filmům nebo je vám to jedno? Kdybyste šli do kina a zjistili, že film je v původním znění, koupíte si lístek, nebo počkáte až přijde do televize hezky v češtině?

Jen na okraj trochu nostalgie. Možná si také vzpomenete na dobu zhruba před patnácti až dvaceti lety, kdy video měl jen málokdo a ten, kdo ho měl, čelil hordám nájezdníků, kteří chtěli vidět jakýkoli zahraniční film. Bylo úplně jedno, jak velká blbina film byl a kolikátá to byla nekvalitní kopie. Dokonce ani příšerný „dabing“ podle vzoru Slunce, seno,…: “Ó Bóže, ó Bóže, už budu,“ nebyl překážkou, hlavně, že jsme koukali na videu na film z ciziny. A v češtině!