Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi třiatřicet let, mám tři děti: 9, 5 a 3 roky. Dva starší jsou kluci, poslední se povedla vytoužená holčička. Bohužel, když byl malé asi rok, manžel se zamiloval jinde a odešel od nás. Rozvod už máme za sebou, psychicky jsem z toho venku.

Je to pro mne ale docela zabíračka. Hlavně kluci jsou nároční. Opravdu hodně zlobí, víkendy, kdy si je bere bývalý manžel, jsou pro mne vysvobozením, na jeden víkend v měsíci si je berou naši. To jsem vždycky sama s dcerkou a užíváme si to. I finančně se mám co ohánět, ještě jsem na mateřské, ale ta mi za dva měsíce skončí, k tomu alimenty, rodiče mi dvakrát do měsíce udělají velký nákup základních potravin a drogérie. Bez toho bych na tom byla asi podstatně hůř. Naštěstí se manžel alespoň zčásti zachoval seriózně, když už opustil ženu na mateřské se třemi dětmi a platí hypotéku na byt, ve kterém bydlím. Já platím akorát energie a fond oprav.

Moje existenční zajištění ale není důvod, proč jsem se rozhodla sem napsat, to jsem uvedla jen tak pro ucelený obrázek. Mne totiž trápí něco jiného. Chtěla bych se s někým seznámit, mít partnera, přítele, někoho, s kým bude mně a později i dětem, dobře. I když mám tři děti, myslím, že vypadám celkem k světu, úplně hloupá snad taky nejsem. Párkrát jsem se seznámila na netu a s dotyčným sešla. Netroubím hned při úvodním seznamování, že mám tři děti. Takže prvotní situace se vyvíjí dobře, vzájemné sympatie, hezké popovídání a tak. Ovšem když přijde na to, že jdu s pravdou ven a přiznám své „závazky“, potencionální nápadník bere velmi rychle zpátečku.

Asi to chápu, na ty chlapy z toho musí jít skoro až děs. A tak propadám beznaději a říkám si, že asi zůstanu sama. A z toho mi není vůbec dobře.  Připadám si jako ocejchovaná, nežádoucí, nepřijatelná. Své děti miluji nade vše, ale být jenom mámou je pro mne málo. Chci mít i svůj vlastní, partnerský život. Netlačím na pilu, neříkám, že hledám tatínka pro děti. Já bych klidně brala i jen randění (rodiče by mi pohlídali), abych se odreagovala a cítila zase jako žena. Ale nikdo z těch, s nimiž jsem se sešla, neměl zájem ve vztahu pokračovat ani za těchto podmínek. Buď jim to takhle nestačí a chtějí budovat perspektivní vztah a do toho jim rozvedená žena s třemi dětmi nezapadá, nebo chtějí i nějaký nezávazný románek, ale s nějakou flexibilnější milenkou, ne s takovou, která musí nejdřív zaopatřit děti.

Je mi z toho úzko. Jsem ještě mladá, mám strach, že nejlepší roky svého života prožiju jako jeptiška a nikdo mi ta ztracená léta nikdy nevrátí.

Je tady mezi vámi některá, která si našla partnera i když měla malé děti? Nebo nemáte nějakou radu, jak na ty muže zapůsobit? Třeba dělám něco špatně. Já nevím. Je mi moc smutno, strašně toužím se k někomu přitulit, každý večer bulím do polštáře a připadám si nemožná.