Prý jsem hodná až to hraničí s blbostí
.jpg)
Moje máma mne nechápe a říká, že jsem blázen. Manžel je naštvaný a zasvěcené kamarádky a kolegyně říkají, že mám asi svatozář, ale je mi k ničemu. Vlastně mne nikdo nechápe, nenašla jsem ve svém okolí jediného člověka, který by mi řekl, že to, co dělám, by mělo být v mezilidských vztazích samozřejmé. A já začínám přemýšlet, kam až jsme to v té dnešní době dopracovali, když slova jako pomoc, soucit apod. jsou pomalu braná jako sprostá. Ale kdo ví, možná blázen opravdu jsem.
Starám se totiž o svou bývalou tchyni.
Poprvé jsem se vdávala před třiceti lety. Manžel byl jedináček, maminčin miláček. Byla jsem mladá, všechno řešila radikálně. S tchyní jsme si absolutně nesedly a v podstatě hned od počátku se mezi námi rozhořel nesmiřitelný boj. Prvních pět let jsme bydleli u ní, respektive u nich, tchán zemřel před sedmi lety. Pro mne to byl očistec, nic tam nebylo mé, k ničemu mne nepustila a pak akorát nadávala, že jí s ničím nepomůžu. Po narození syna se její panovačnost ještě prohloubila. Získání vlastního bytu a odstěhování bylo pro mne darem z nebes.
I když jsme byli sami, bez tchýně v blízkosti, naše manželství nevydrželo. Rozešli jsme se a následoval dramatický rozvod, házení špíny, boj o děti (byly dvě) a musím říct, že manželova matka se v tomto boji velmi silně angažovala. Dokonce mne chodila smyšleně udávat na sociálku, snažila se proti mně štvát mé vlastní děti. Když bylo konečně po všem, oddychla jsem si.
Uběhlo pár let, znovu jsem se vdala a narodila se mi dcerka. Synové z prvního manželství už byli odrostlí. Svého otce navštěvovali, ale já jsem jak s ním, tak s jeho rodiči, žádné styky neudržovala. Takže co se v jejich rodině odehrávalo vím jen od synů. Bývalý manžel se znovu oženil a krátce na to rozvedl, od té doby žije sám. A prý je momentálně dost zpustlý, nedopadl dobře, krachlo mu podnikání a topí se v dluzích. Tchán zemřel a tchyně zůstala sama.
A teď k tomu, proč to všechno píšu. Před půl rokem prodělala náročnou operaci a i když je soběstačná, bez pomoci se neobejde. Byla jsem v šoku, když mi najednou z ničeho nic po letech zavolala a zvala mne na návštěvu. Jak jsem se dozvěděla později, číslo jí dal jeden z mých synů. Nechtěla jsem ji odmítnout, věděla jsem, že na tom není zdravotně dobře a zašla k ní.
Neviděla jsem ji roky a to, jak vypadá, mne šokovalo. Místo bojovné metrnice, jak jsem ji znala, mne ve dveřích přivítala stařenka doslova kost a kůže, klepavé ruce, šedivé, přerostlé vlasy, slabý hlásek. Uvařila jsem kafe a ona začala povídat. Nejdřív opatrně, ale pak celkem na přímo mne požádala, zda bych jí občas nenakoupila, nepomohla s úklidem a hygienou. Prý už to sama nezvládá, syn (můj bývalý manžel) k ní vůbec nechodí a od vnuků něco takového chtít nemůže, styděla by se.
Bylo mi jí líto. Pomoc jsem jí slíbila a hned jsem ji také vykoupala, umyla a ostříhala vlasy, natočila na natáčky, uklidila a došla na nákup. Druhý den jsem k ní zašla s navařeným jídlem a vzala ji ven na krátkou procházku. Byla úplně dojatá a až pokorně mi děkovala.
Od té doby se o ni takto starám pravidelně. Minimálně dvakrát týdně za ní po práci skočím a postarám se. Když vařím, odděluji z každého jídla porci, kterou zamrazím a nosím jí to. Prostě mi to nedá, neumím si představit, že bych nechala bez pomoci někoho, kdo ji potřebuje, a i přes to všechno, co bylo v minulosti, je to pořád babička mých synů.
Manžel je na mne za to čím dál víc naštvaný, proč prý se angažuju, ona je pro mne v podstatě cizí člověk. Vadí mu, že jsem dvakrát týdně po práci mimo, začíná mi vyčítat i to jídlo pro ni. Nechce ji dotovat. Když u nás byla na návštěvě moje máma, všechno jí řekl a pustila se do mne i ona. Oba mi řekli, co mi prý do té staré báby je, že mi za celý život neudělala nic dobrého a já jsem blázen, co prý si myslím, proč si hraju na spasitelku. Stejný nebo podobný názor mají i mé kamarádky a kolegyně, většina mi řekla, že mne sice obdivuje, ale ony by něco takového nezvládly.
Já tu pomoc bývalé tchyni, která je vlastně osamělá, ale beru jako samozřejmost. Kdybych ji nechala napospas, vyčítala bych si to. Zajímal by mne váš názor. Je opravdu pomoc, kterou jí poskytuju, na hranici zdravého rozumu, nebo byste se zachovaly stejně?
30.5.2013 Rubrika: | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Prý jsem hodná až to hraničí s blbostí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kozoroh18: jj, to taky zname... mamu segra vystridla na jeden az dva dny za tech poslednich 10 let jednou nebo dvakrat.....a jeste je ted naprdnuta ( i kdyz se tvari ze ne), ze babi v posledni vuli dala barak mamce protoze jeji sestre podle toho testamentu " poukazoval za zivota vetsi finanacni obnosy"... nasi si nikdy nic nerekli...
.jpg)
Kozoroh18: v idealnim svete by se o pomoc rozdelili vsichni umerne svym silam, at uz tim ze by se stridali dejme tomu po tydnu se vsim sakumprask a nebo kazdy by delal neco( jeden nakupoval, druhy pral, treti pomohl s hygienou, deti by chodily na popovidani si)..... jenze nezijeme v idealnim svete a tak to v lepsim pripade odsejri jeden clen rodiny a ostatni si klepou na celo a berou darecky, v horsim pripade zustane senior sam a tise doufa, ze ho neklepne hned po odchodu navstevy a nebude nekde lezet a zasmradat nez se nekdo zase uraci prijit. Napsala jsem to osklive a neesteticky? Ano, bohuzel ale take pravdive .... ano sejri me ta dnesni doba, ale vlastnimi silami nespasim svet.
Ještě - já si to pamatuju ze svého dětství, jak mami dvakrát týdně jezdila ke svým starým rodičům. Byli to její rodiče, bylo to v pořádku a nikdy bych jí to nevyčetla, ale pamatuju si, jak byla uhoněná a mě mrzelo, jak má pořád málo času.
jak vidíte péči o osobu blízkou, to je mezi lidmi také dost propíraná otázka.
Je povinností se starat jen na člověku co si to vzal a nebo by se měli zapojit s občasnou pomocí i ostatní děti.
Dost často se stává, že zbytek rodiny neodmítá dárečky, ale........
evropka: no právě....
.jpg)
Jarča*: ale máš jaru pravdu že všeho moc škodí....
já tedy před katkou taky smekám neb nejsem schopná odpustit vlastní tchýni její chování....a můj zlatej
si všechno musí zařídit sám
Stanik: souhlasím a myslím si, že zaslouží spíše obdiv 
Stanik: to je hezké, že odpustila, ale má rodinu a dcerku tipuju tak ve školním věku. Rodina snad není jenom o tom jeden druhému posluhovat a poskytovat servis.
V životě přijdou situace, že se musíme postarat a jinak to nejde, ale jak tu někdo psal, spíš bych šetřila síly pro svoje blízké. Jestli má Kateřina pocit, že se nechce na babču úplně vykašlat, ať za ní občas zajde, ale takováhle pravidelná pomoc (která se bude pravděpodobně stupňovat) mi připadá vážně dost. Pokud není s bývalým řeč, sama bych si našla možnosti sociálních služeb a zajistila je, i to by bylo záslužné.
Já jsem taky ochotná pomoci, tchýni jsem měla jen 3 roky, potom zemřela a viděla jsem ji za tu dobu asi 4x, takže nemohu připojit zkušenosti. Tady jde podle mě o víc. Kateřina píše, že se synem se extchyně nestýká. Ona jí všechno dělá zadarmo, takže ex dost ušetří a kdo to potom schrábne - synáček a ještě jí může obvinit, že to dělala ze ziskuchtivosti a maminka měla zlaté hodinky a peníze a nejsou tady. Takových případů bylo. příbuzenstvo se staralo až o dědictví, ale pečovat to ne. Taky bych to omezila na nějakou procházku a možná tu hygienu, ale ostatní a´t si zaplatí, pokud je omezená v pohybu, může zažádat o příspěvek na bezmocnost a má určitě i vdovský důchod. proč to má šetřit pro nevděčného syna
choc_ivi: 2x tydne na 2-3 hodky? ja fakt nevim.... ale v tomhle pripade to taky vidim na sobeckeho manzela a lidi, co ji postuchojou, pohani jen ta nenavist, zatim co Katerina proste odpustila... a proto ma byt blba? ja pred ni smekam.
a....: 11:08 - bingo.. to mi celou dobu vrtalo hlavou a myslim si totéž.
.jpg)
Takže nakonec to bude tak, že Kateřina se doma vděku za domácí servis nedočkala, tak ho šla hledat ke staré babce, která ji nenáviděla. Vždyť synátor je zpustlý, co by se chudák staral, když může někdo jiný a ke všemu zadarmiko.
Jo taky znám takovu, která pro falešný pocit důležitosti dělá samaritána a dokonce je schopná těm u kterých dělá služku dávat vlastní peníze na stáří (vypověděla penzijko), oni jsou přeci takoví chudáčci, mají přece dluhy a lidem se musí pomáhat.....a že jí akorát zneužívají, to jí snad ani nevadí, ale za to ,,dík, jsi hodná" se může uválet blahem a pak jde posluhovat neb je ihned od dotyčných zaúkolovaná.
I takový jsou lidi. Nechápu to, ale je to jejich volba.
A vůbec, jestli to děláš pro své vlastní uspokojení, máš dobrý pocit že tedy pomáháš (jak to uděláš až stará paní ulehne je tvoje věc) tak to dělej. ale nemůžeš čekat že to rodina pochopí, zajásá a zahýká radostí a vrhne se též na samaritánství. Když máš takovou potřebu, tak udělej kompromis, choď 1 týdně, den další se postará synátor (jo pardon, on je chudák páč je zpustlý) nebo sociálka. Jídlo - no, kde se nají 4 najde si pátá porce, proč konec konců ne.
ale přijde mi, že nemyslíš dál. Jen si u staré paní připadáš asi potřebná, tak tě to tam logicky táhne. Ale jak budeš řešit s maželem že stará paní bude potřebovat celodenní péči ( a to bude, nemysli že ne) to bych tě teda samam hnala na jeho místě.
Pokud máš pocit že by ses na sebe nemohla podívat do zrcadla, kdybys té paní nepomohla, tak pomáhej a na blbé komentáře okolí odpovídej že každý má nějaký koníček a ať jsou rádi že nechodíš do hospody. 
Kdyby nebylo samaritánů, byl by ten svět méně pestrý.
Jen bych radila trochu pouvažovat o budoucnosti - paní nebude mládnout a její stav bude vyžadovat stále více péče - tady už padlo hodně dobrých rad - zapoj syny, sociálku...
S manželem si vyjasni co a jak - pokud je jinak normální, možná se jen bojí abys kvůli pomoci "cizím" úplně svou rodinu neodstavila, to by asi vadilo každému. Když mu vysvětlíš že by ses cítila špatně kdybys nepomohla a že si uvědomuješ že do budoucna je to třeba řešit i jinak, mělo by to být ok.
Každý se může ocitnout v situaci kdy bude starý, nemocný a závislý na cizí pomoci - a pak se může jen modlit aby měl štěstí a někdo jako ty si neřekl: "Nebudu ze sebe dělat blbce se svatožáří!" 
a....: no, já ti nevím, ale kdyby manžel dvě odpoledne v týdnu nebyl doma, že se stará o někoho prakticky cizího, a ještě ho dotuje, možná bych ho chvíli obdivovala, jak je hodnej, ale po nějakém čase by mi to asi nebylo. A to mi opravdu žádný servis nedělá.
