Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Správný muž má v životě postavit dům, zasadit strom a zplodit syna, praví jedno staré moudro. Kdysi dávno to jistě mělo své opodstatnění. Prvorozený syn se stával pokračovatelem rodu a přebíral případné hmotné statky po otci, aby je pak předal zase svému nástupci.

Dnes je doba trochu jiná. Mužů, kteří vlastnoručně postaví dům, podstatně ubylo, hmotné statky se již nedědí a nepředávají z generace na generaci, i když v některých případech se to stále ještě děje. Přesto však je nadále pro mnoho mužů schopnost zplodit syna pomalu otázkou cti.

Nevím, jaké zkušenosti máte vy, ale v době, kdy jsem já byla dítě a kdy jsem pak sama své děti čekala, bylo nejčastějším přáním všech okolo: „Tak hlavně ať je to kluk!“ Připadalo mi to nespravedlivé. Vzpomínám si, jak v polovině 70. let čekali naši známí přírůstek do rodiny. Měli jednu dceru, a tak se hlava rodiny upnula na to, že tentokrát to bude syn. Když se dítko konečně vyklubalo na svět, přišel novopečený otec na návštěvu. Tvářil se zkřísle a smutně, jen jakoby mimochodem pronesl: „Tak je to holka.“ Nalitého panáka pak vypil nikoli na oslavu, ale na žal, jak pronesl. Bylo mi tehdy nějakých 14 let a z jeho chování jsem byla poměrně v šoku.

Stejně jako o pár let později. Jedna moje příbuzná měla velké problémy s donošením dítěte. Co si jen vytrpěla samovolných potratů, pak i předčasných porodů. Absolvovala léčbu, mnohdy velmi bolestivou... Po více než deseti letech to konečně vypadalo, že těhotenství proběhne normálně a děťátko přijde na svět ve správném termínu a zdravé. Žena, která takový martyriem prošla, ví, jak to muselo být těžké a náročné. A to jak fyzicky, tak především psychicky. O to neomaleněji pak zaznívají slova nastávajícího otce: „A s holkou mi domů nechoď!“ Prý to nemyslel tak úplně vážně, ale já si přesto myslím, že si to mohl odpustit. Měl kliku. Skutečně se narodil chlapeček. Kdyby to byla holčička, dost možná by žena z porodnice domů opravdu nepřišla.

Tohle všechno je sice nepříjemné a člověk si může o inteligenci některých lidí myslet své. Jenže ve skutečnosti to potom vypadá tak, že „neplánované“ holčičky si své tatínky velmi záhy omotají kolem prstu. Stejně jako ta, jejíž otec při jejím narození zapíjel žal.

Hůř jsou na tom holčičky v Číně. Jejich „politika jednoho dítěte“ spolu se společenskými tradicemi je příčinou mnoha tragédií. Novorozené holčičky jsou i zabíjeny, případně odkládány do sirotčinců, nebo je těhotenství i ve vysokém stupni ukončeno. Podle čínských zvyklostí má totiž prvorozený syn povinnost postarat se o své rodiče ve stáří. Dívka ne. Ta se vdá a odchází za svým manželem do jeho rodiny. A tak se manželské páry snaží, aby jediné dítě, které mohou mít, byl právě chlapec. Důsledkem toho je, že mladí muži v Číně mají nedostatek nevěst. Dívek je tam prostě málo.

Ale to jsem z našich končin trochu odbočila. Zajímalo by mne, jak je na tom současná generace novopečených otců. Jsou pořád tak posedlí touhou po synovi a holčičku berou jen jako „to se nedá nic dělat, hlavně že je to zdravé, příště to bude určitě kluk“? Mám totiž pocit, že dnešní mladí tatínkové jsou mnohem vyspělejší, než byli jejich otcové. Anebo křivdím i těm starším? Jak to bylo u vás, když jste čekali potomky?