Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem v šoku, musím se z toho vypsat. Dostala jsem se ne vlastní vinou do příšerné situace a teď abych chodila kanálama. Ve středu v podvečer mi u bytu zazvonila jakási žena, kterou jsem v životě neviděla a začala na mne na celý dům – bydlím v paneláku – ječet. A dávala si hodně záležet, aby to bylo opravdu slyšet po celém baráku.

Nadávala mi do lehkých ženštin a poběhlic, tedy, ona používala mnohem peprnější výrazy. Vůbec jsem netušila, o co jde, ale neměla jsem šanci se dostat ke slovu. Samozřejmě několik sousedek vystrčilo hlavy, dokonce vyšly do našeho patra, aby byly pěkně v obraze. Připadala jsem si tak bezmocně!

Když se dotyčná dáma dostatečně vyřvala a měla potřebné publikum, vytáhla peněženku s fotkou a zeptala se, jestli toho muže na fotografii znám. Krve by se ve mně nedořezal, byl to můj nový přítel, se kterým chodím od listopadu. Po pravdě jsem řekla, že ano a ona pokračovala ve svém výlevu. Prý bych se měla stydět, tahat se se ženáčem, mají prý malé dítě a jestli mi není hanba.

Problém je v tom, že já jsem skutečně netušila, že je můj přítel ženatý. Vídáme se párkrát do týdne, občas v sobotu večer, tvrdil mi, že je často v práci a jezdí na služební cesty. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Prostě by mne ani ve snu nenapadlo, že mám co do činění se ženatým chlápkem, otcem od rodiny.

Snažila jsem se té paní vysvětlit, jak celá věc je, že jsem neměla tušení, ale marně. Nevěřila mi. Dvě sousedky, které nestydatě celou scénu se zájmem pozorovaly, si to viditelně užívaly, probodávaly mne zdrcujícími pohledy a jsem si jistá, že teď už to víc celý dům.

Okamžitě po té scéně jsem volala příteli a pořádně ho seřvala, jak mne podvedl a co mi způsobil, samozřejmě jsem se s ním hned po tom telefonu rozešla s tím, že už ho nechci nikdy vidět a jeho číslo jsem vymazala.

Je mi z toho pořádně zle. Jsem normální, slušná žena, je mi dvaatřicet, žiju sama v garsonce, kterou jsem si teprve na podzim pořídila na hypotéku. Teď mám pocit, že se snad budu muset přestěhovat, ta potupa a ostuda, které se mi dostalo, je strašná a nevím, jestli budu schopná to překonat. Je mi strašně špatně, v práci jsem si vzala do konce týdne dovolenou, celá se třesu.

Je to šílené, nejhorší je, že nikomu nic nevysvětlím, nikdo mi nebude věřit. Jsem strašně zklamaná z toho, jak mne ten muž zneužil, měl mě jen na rozptýlení a já blbá jsem mu naprosto věřila. V domě, kde bydlím, mám nezaviněně z ostudy kabát. Je mi zle. Vlastně ani nevím, co čekám, že mi poradíte, na tohle asi rada není. Myslíte, že bych měla byt prodat a najít si někde něco jiného? Já jsem plná emocí, nejsem schopná uvažovat reálně. Nejradši bych snad skočila z okna. A vůbec nevím, jestli budu schopná nějakému chlapovi ještě uvěřit.