Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když synek dorostl do věku tří let, čekala ho první koleda. Dlouho dopředu se všichni snažili naučit ho říkanku:

Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný.
Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.

Synek se zarputilým výrazem odmítal opakovat a věrný svému přesvědčení, že vše, co byť i jen vzdáleně připomíná učení, není nic pro něj, ohluchnul a oněměl. Nepomáhaly prosby ani výhružky. Vili stál s pohledem upřeným do země a mlčel.

Tři dny před koledou přišel synovec, který měl s Vilíkem chodit, a dětským argumentem hradbu mlčení prorazil. „Íkane, když nebudeš říkat koledu, tak ti nikdo vajíčko nedá,“ pravil Honzík. „Jojo, dá. Budu mít jajíška a košolády,“ vztekal se Vilík. „Ne! Nikdo ti nic nedá a nebudeš moct chodit s pomlázkou. To musej říkat všichni, nebo nemůžou chodit,“ stál si za svým Honzík. Za chvíli bylo slyšet toho našeho paličáka, jak po Honzíkovi opakuje slovíčka z koledy.

V neděli večer jsem vystlala košíček senem, navázala na něj pentličky a připravila oblečení na ráno. Manžel ozdobil pomlázku a položil ji ke košíčku. Ráno náš koledník nemohl dospat. S pohledem upřeným z okna, aby nepropásl Honzíka, se ládoval bochánkem a kakaem. Jen se na cestě objevil Honzík, Vili byl k neudržení. Honem nazouval botičky, v jedné ruce opentlený košík, v druhé ozdobenou pomlázku, a už bral za kliku. Ještě se vrátil, dal mi hubana a slíbil: „Mamiko, já tobě donesu jajíško.“

Dívala jsem se za tou mizející postavičkou a přála si, aby na tu svou první koledu dlouho vzpomínal. Přešla jsem na balkon a sledovala, jak špuntové mlátí pomlázkama sousedce do dveří. Když otevřela, jeden po druhém zadrmolil koledu, dostal vajíčko nebo sladkost a pustil dalšího. Hrdě jsem koukala na toho našeho prcka, jak se nebojácně postavil a spustil: „Hody, hody, dej mi vejce.“ Nastala odmlka, synek se rozhlížel a nakonec pokračoval: „Nebo aspoň chleba“.

Sousedka propukla v řehot, já měla pocit, že mě zradil sluch, a synek čekal, co dostane. Dostal vajíčko i bonbon a do ruky kus namazaného krajíce. Houf dětí pokračoval a já v duchu přemýšlela, jak velká ostuda mě čeká.

Asi po třech hodinách přivedl Honzík přecpaného a špinavého Vilíka. „Teto, já už s ním nejdu. On místo koledy všude loudil chleba. Všichni se smáli a říkali, že se měl chudáček doma najíst. Ale on jedl všude. Snědl skoro celou koledu a teď kňučí, že je mu špatně.“ V košíčku se krčilo pár vajíček a něco sladkostí. Vilík sotva funěl a bylo vidět, že je mu pěkně zle. Pusinu od čokolády, ruce od barevných skořápek, a i přes bolavé bříško měl na tváři blažený výraz.

Náš malý Otesánek právě zažil hody.

Druhý den ráno stál v pyžamku u naší postele a mermomocí chtěl zase na koledu. To bylo slziček, než pochopil, že koleda bude zase až za rok. Když přišli na návštěvu známí a ptali se: „Vilí, a co všechno jsi dostal na koledě?“, náš prcek odpovídal: „Jojík a šajám, buštu, kojášek, jajíška, buštu s kopšijama (nádivku s kopřivama), chjeba a košojádky.“

Návštěvy se nechápavě vyptávaly, co to tu máme za tradice, cpát koledníkům rohlíky se salámem. V dalších dnech mi lidi vyprávěli, jak náš malý, hladový synek zářil tu nad krajícem chleba, jinde nad kusem nádivky.

Synkova první koleda se přetřásá každoročně před Velikonocemi. I letos už se sousedka ptala: „Tak co, Vilíku, přijdeš si pro vajíčko, nebo budeš chtít krajíc chleba?“ A to už je synkovi patnáct.