Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Já nechcíííííííííí!“ ječela jsem jako smyslu zbavená pokaždé, když rodiče vpustili do bytu koledníky. Nebála jsem se ani tak výprasku jako studené koupele. Základem velikonoční nadílky na severní Moravě, kde jsem vyrůstala, totiž bylo a) vyšlehání jalovcem, b) polití hlavy asi taky decilitrem co nejsmradlavější voňavky nebo kombinací několika voňavek (nejpoužívanější byla ta, co se pyšnila názvem Ogni Moskvy a ohnivý puch to tedy skutečně byl) a c) vhození zcela oblečeného, bránícího se a marně ječícího dívčího stvoření do vany plné studené vody. Ubránit se člověk nemohl. Koledníci totiž chodili v tlupách.

To čekání, než jedna půlka koledníků se sadistickou škodolibostí napustí vanu vodou, zatímco druhá půlka koledníků právě provádí mučení naléváním smradu a šleháním pozadí a jiných přilehlých tělních částí, to bylo skutečně traumatické. Někdy jsem si připadala jako v době pozdně neandrtálské. Já vím, že taková nebyla. Ale kdyby byla, určitě by to vypadalo jako na Karvinsku před více než dvaceti lety. Už opravdu chybělo jen, aby nás do té koupelny dosmýkali za vlasy. A ještě jim za to člověk musel dát nadílku. A hlavně panáka. Nebo dva, nebo tři. Kolem jedenácté hodiny dopolední už nebylo radno někoho vpouštět. Množství vypitého alkoholu totiž zatemňovalo mysl a ruka se stávala čím dál pádnější.

Není div, že jsem k velikonočním svátkům nijak vřelý vztah neměla. Až do doby, než jsem přijela na velikonoční svátky na jižní Moravu k babičce, která bydlela v malebné vísce ležící u hranic s Rakouskem na soutoku dvou jihomoravských řek. Připadala jsem si jako ve snu. Všechny domky a chalupy nazdobené, vůně koláčů se šířila až za hranice vsi. Všechny ženské a děvčata nažehlené a nazdobené. Už od rána obcházeli koledníci vesnici dům od domu. Každá paňmáma koledníky pohostila cukrovím, koláči a něčím ostřejším. Polévání voňavkou se nekonalo a vyšlehání bylo jemné a vcelku příjemné. Že by byli jihomoravští jinoši něžnějšího založení nežli seveřani? Před každým domem se zpívalo a tančilo. Koledníci neodešli, dokud v kole neprovedli všechny ženy a dívky z domu. Mladá děvčata se pak přidávala k davu koledníků obcházejícímu vesnici. Navečer se konala veselice v místní hospodě a juchalo se až do ranních hodin.

A o něco později opět zcela jiná atmosféra – tentokrát na Slovácku. Všude krojovaná děvčata i staré babky družící se na návsi ve slavnostních šátcích a černých suknicích se snad deseti spodničkami. Slavnostní atmosféra pravých náboženských svátků. Kostel přetékající ve švech. Krásná bohoslužba za doprovodu místního sboru mladých zpívajících z kůru několikahlasně křesťanské písně za doprovodu kytar a houslí. Ve vzduchu poklid, mír a radost.

A kromě toho takřka dvacet let velikonočních svátků v Praze. Na pražském sídlišti znamenalo velikonoční pondělí jediné – obejít co nejvíce rodin a získat co nejvíce sladkostí a peněz (děti), případně se roztomile nebo méně roztomile opít (tatínkové).

Když jsem se přestěhovala z Prahy na vesnici ve středních Čechách, zjistila jsem, že se zde do písmene dodržují velikonoční rituály – obcházení vesnice na Velký pátek s řehtačkami a vybírání nemalovaných vajec a drobných mincí i klasické koledování na Velikonoční pondělí. Ale to vše bez hlubšího obsahu. Mládež a děti dodržují rituály, jejichž původ a smysl vlastně ani neznají. Atmosféra veškerá žádná.

A tak stále vzpomínám na Velikonoce na jižní Moravě a na Slovácku. Byly nezapomenutelné a doufám, že ještě někdy takové zažiji. Ale kdoví? Třeba dnes, po letech, už ani tam velikonoce nejsou, co bývaly...

A jak je to u vás s velikonočními svátky? Jestlipak jsou ještě někdy v republice místa, kde mají velikonoční svátky svou neopakovatelnou atmosféru? Nebo už to patří jen minulosti?