Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vždycky jsme byli kulturní rodina. Měli jsme vyhrazenou místnost pro pravidelnou četbu, kde byly knihy, které se opravdu přečetly do posledního písmenka. Několikrát. Jejich počet se neustále rozšiřoval. Byly tam pro posílení ducha také křížovky, sudoku a další hlavolamy. Čas od času někdo narušil akademickou vážnost místnosti a pro odlehčení zpestřil její repertoár nějakým časopisem. Jen poslední léta, díky technickému pokroku, zcela opustila svůj tradiční myslitelský ráz a její čtyři stěny ovládl fenomén digitální hry. Ta místnost se jmenuje záchod.

Tradici čtení na záchodech zavedli naši dávní předkové v dobách, kdy byl splachovací klozet ještě v plenkách. Pamatuji si, jak jsme snad u všech příbuzných seděli v kadibudce se srdíčkem a četli si úryvky textů z natrhaných novin. Ty noviny tam nebyly primárně k ukrácení dlouhé chvíle, ale alespoň tak měly bezezbytkové využití a my se tak nenápadně vzdělávali i o prázdninách. Dnes je suchý záchod výjimkou, ale skoro každý, komu poskytne své intimní útočiště, v něm má svůj čtecí koutek.

Někdy je to ale nebezpečná záliba. Dodnes mám v paměti paneláková rána, kdy v rozmezí půl hodiny vstávala celá pětičlenná rodina. Všichni jsme zoufale přešlapujíce se zkříženýma nohama stáli frontu před jediným exemplářem porcelánové mísy ukrytým za zavřenými dveřmi, na kterém v tu chvíli trůnila naše maminka zabraná do kapitoly číslo šest a ze záchodu se na naše úpěnlivé naléhání ozývalo jen „za chvíli“, „už to bude“ nebo „ještě chvilku“. Za předběhnutí ve frontě bychom byli schopní vraždit a dodnes se divím, že nikdo z nás nedopadnul jako Tycho de Brahe. Ale na druhou stranu chápu, že chtít po někom zaklapnout knížku těsně před odhalením vraha, je také velice kruté.

Při zařizování svoji vlastní koupelny jsem jako první vybírala kus nábytku, který by stál vedle mísy. „Na knížky...“ vysvětlovala jsem, když jsem si původně šla pro malou skříňku, která se měla nenápadně krčit někde pod odpadem. Odcházela jsem s regálem o výšce metr dvacet a délce metrů dvou. Je plný. Pojme literaturu všeho druhu i tu digitální hru. Podobná kultura vládne i v práci. Na okně se většinou vyskytují noviny jakéhokoliv data a názvu, které jsou někdy zpestřeny jakýmsi obskurním časopisem o sportovních potřebách. Přečtu i ten, přestože bych do něj v běžném životě ani nenahlédla. Možná, že by se tímto způsobem mohla podpořit výuka na školách. Při vykonávání oné činnosti bych totiž byla schopná číst i učebnici matematiky.

A co děláte na záchodě vy? Nevěřím, že jen tak koukáte do zdi...