Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kozoroh18: vůbec nerozlobila...neboj
punh: dík za ty palce

Deafina - 8.11.2010 13:17
doufám, že jsem Klekí nerozlobila. Nebylo to tak myšleno, Také jsem si tím prošla. Přeji všem štěstí.

Klekí: znám pár lidí, kteří se tím živí na soukromo, ale nikdo nemá živnost jen na zahrádky, vždycky ještě něco k tomu. A počáteční investice do podnikání je veliká
Držím palce, ať seženeš práci, třeba i něco na dobu přechodnou. Mně se stalo už dvakrát, že jsem musela vzít práci, která se mi na první pohled nepozdávala a nakonec se mi tam líbilo.

vosmajda: Naprosto tě chápu, jak já závidím kámoškám, které každý den jdou do práce. A když si vzpomenu, jak jsem kolikrát nadávala, že musím vstávat - teď bych vstávala tak ráda .

Ad zahrady - i moji úspěšní spolužáci, kteří dělají zahrady nežijí jen ze zahrad. A já - nejsem chlap, nemám takovou sílu, nemám kapitál na stroj (ani jeden, natož na to, co bych potřebovala).

Já bych vzala i tu servírku, ale jsem astmatik a to bych nedala. Klidně bych i uklízela, seděla u kasy...ale neberou. Tady je to tak, že mi řeknou - no jo, ale vy nám brzy s vaším vzděláním a praxí utečete, máme frontu jiných, kteří tu zůstanou. A jak je chceš přesvědčit? nijak...Ještě jsem fakt nepadla na kolena, ale možná i na to dojde.

Jinak ono záleží jak kde, ale ty pásové provozy někde jsou řešené docela snesitelně. V kafilerii v Žichlínku měli na některých místech třísměnné točení, tři lidi se střídali o dvě místa tak, že každý hodinu dělal jednu práci, hodinu jinou, a hodinu nic - normálně organizovaný odpočinek nařízený zaměstnavatelem, mohli si třeba přinést knížku a číst si. Protože to byly práce fyzicky náročné, obvykle ve stoje. Blbé je dělat do zblbnutí totéž a nebo, jak už jsem zmínila, nedělat vlastně nic.

Nejhorší jsou práce, ve kterých vlastně není co dělat, člověk musí jen někde být... nekonečnou dobu. Uklízení za peníze by mě bavilo, i když doma je bordel jak v tanku :o) Práci pokladní jsem si zkusila a nebylo to špatné, tam se člověk nezastaví a pracovní doba je pryč za okamžik. Nejhorší práci na světě mají brigádníci na České v Brně - stojí tam s cedulí ukazující na slevy v nějakém obchodě. Stojan s reklamou si tam firma postavit nesmí, ale člověk tam stát může, tak tam chudák stojí jak tvrdý y.

vosmajda: prostě jsem jen měla štěstí, asi se unavilo, protože v mém věku jsem moc nepočítala s tím, že by měli okamžitě někde zájem. A co se týká šoku - nastoupila jsem v září 2008 ve státní správě (člověk si říká jistota), taky na konkurs a za čtyři měsíce zrušili celé oddělení. A než jsem se dobrala tady alespoň nějakých peněz, trvalo to rok a půl. Mám práci za cenu toho, že vstávám o půl páté a na cestě strávím skoro tři hodiny tam a zpátky.

já toužila dělat kadeřnici a kosmetičku, ale osud a otec rozhodl!!!
Účtařina a dost. Ale já nikdy nelitovala, našla jsem v této práci zalíbení , jen jsem litovala, že jsem nezažila úru těch úžasných přístrojů POČÍTAČŮ.
Já začínala s kalkulačkou na kliku a největší vymožeností byly účtovací Ascoty. Možná proto jsem se zamilovala do svého PC, zlatého milovaného Arturka.

Vikina: řekvapila, co překvapila, šokovala, neměla jsem čas. A chodila jsem taky i tam, kde zatím nic nenabízeli. A níž už jít nemůžu, já jsem totiž nejníž byla!

Já bych se nemohla živit manuální prací. Ne, že bych jí opovrhovala, jenže jsem strašně nešikovná a pomalá. Když jsem byla na brigádě ve Zbrojovce na fréze, málem jsem jim ještě doplácela, ne že jsem si vydělala. Děs. A taky mi nejde cokoli prodávat, vnucovat, nebo práce s čísly - jsem děsně nepořádná, přehlédla bych se a splácela miliony. Moc se k práci jaksi nehodím. Nejradši bych byla bohatým rentiérem, což nehrozí. Bavilo by mě dělat něco s knížkama, prodávat, půjčovat, překládat (ehm, neumím jazyky). Nebo se hrabat v archivech a hledat nějaké zajímavé historické věci. Bohužel jsem skončila ve státní správě, nebaví mě to, ale co nadělám. Něčím se živit musím.

vosmajda: já jsem ta, co si nemohla dovolit být bez práce, protože děti studovaly. A práci okamžitě jsem sehnala tak, že jsem ji hledala už v době, kdy jsem práci ještě měla, musela jsem dobrat dovolenou, tak jsem to využila na lítání po konkurzech a taky jsem se ptala i tam, kde nedostatek pracovníků ani neinzerovali, prostě jsem jim tam zavolala a ono to náhodou vyšlo. Jen jsem musela jít oproti minulé práci o třídu níž a o několik tisíc. Ale jak říkám, sehnala jsem na přechodnou dobu. A odepisovala jsem na inzeráty dál, až jsem prostě to místo chytla. A nebyl problém odejít ze dne na den, protože jsem stále byla v "záruční lhůtě".

Sofffie: 14:03 Těší mne, že nejsem tak cáklá sama!

Tak jsem si přečetla všechny příspěvky a shrnula bych to do věty: Je dobře, že každého baví jiná práce.

Mě snad ani nestrašili ničím-ale jedno vím jistě,nikdy vázaný zástupce makléřské společnosti,to je v mých očích otřesnější než prodávat hovadiny babičkám.Dělala jsem taky ledacos,od vrátný po funkci zástupce ředitele-ale nejlepší stejně bylo mytí lokomotiv

Pokud mám citovat přesně, čím mě rodiče strašili "vymetat krávám prdele"

Mě, osobně, ubíjí úklid. I úklid vlastního bytu - natož, abych se živila tím, že budu uklízet cizí bordel - to opravdu ne.
A také práce v kuchyni mě 2x neláká. Doma uvařím, to mi nevadí, ale dělat to denně a ve velkém, pořád něco loupat a krájet....to nehrozí.
Jinak mi nevadí nic tak, že bych to dělat nemohla. A po 20 letech strávených po kancelářích, jsem si ve 40 letech dokonce dopřála ten luxus, dělat to, co se mi líbilo celý život - jezdit s tramvají. Jsem už 5 let naprosto spokojená