Kouzlo starého památníčku
Rozhodla jsem se o dovolené udělat probírku věcí ze sklepa. Objevila jsem tam spoustu zapomenutých pokladů. Staré lyže značky Monzun, na kterých jsem coby dítko školou a lyžařským kurzem povinné vyhrála první místo ve sjezdu. Totiž za nejvyšší počet pádů při závodní jízdě. Kukátko ve tvaru televize, která přehrávala fotografie našich hradů a zámků, a kterou jsem na svém prvním letním táboře vyměnila s nejhezčím klukem z oddílu za pohlednici s Jů a Hele. Kočárek pro panenky, ze kterého byly umělé panny vzápětí vyvrhnuty kamsi do příkopu a v načančaných peřinkách se místo nich projížděla veškerá fauna, která se dala po vesnici nasbírat. Králíci od sousedů, pes, žáby z nedalekého potoka, ba i zmije nebo kus mraveniště. Kaleidoskop. Pravý a nefalšovaný, se skleněnými kamínky. Zatímco v dětství mě nijak nenadchnul, teď jsem se do něj vydržela dívat dlouhé minuty a obdivovat krásu a jedinečnost poskládaných obrazců.
Skoro každá věc, kterou jsem vzala do ruky, ve mě vyvolala vlnu vzpomínek a tak jsem toho nakonec vyhodila jen málo. Byly to vzpomínky vesměs pěkné, které mě vrátily zpátky do bezstarostných dob dětství a na které jsem v proudu běžného života pozapomněla. Protože o ně nechci přijít, pěkně jsem všechny věci utřela od prachu a uklidila zpátky, protože vím, že za nějaký čas si díky nim ty vzpomínky znovu vybavím, a to moc ráda. Jedno z největších nadšení ale vyvolal předmět malých rozměrů. Byl to památník.
Myslela jsem, že už je dávno ztracený. Vlastně jsem si na jeho existenci vůbec nevzpomněla pěknou řádku let. Dnešní děti už zřejmě nevědí, co si pod takovým slovem představit, a tak připomenu, že se jedná o jakýsi tlustý sešit s tvrdými ozdobnými deskami a kartonovými listy, který se předával kamarádům a známým, a ti do něj jeho majiteli napsali nebo nakreslili nějakou upomínku. Ano, opravdu vlastní rukou učinili originální záznam. Žádné počítače, tiskárny, prefabrikovaná přání nebo esemesky. Pěkně hand made. A k čemu to všechno bylo? Nejspíš k tomu, aby si člověk mohl po třiceti a více letech sednout a i při výpadku elektřiny zavzpomínat na Frantu Voráčka ze třetí bé, který do slov Milá Janičko použil ypsilon. Na Mařenku Tichou, která dva roky poté, co mi nakreslila jakousi květinu, skončila svůj život při dopravní nehodě. Na Andreu Novákovou, se kterou jsem se dělila o školní lavici až do konce základní školy a která potom zmizela bůhvíkam.
Listovala jsem památníkem a vybavovala si tváře všech, kteří prošli mým životem a zanechali v něm stopu v podobě nějakého zápisu a přemýšlela o tom jací byli a kde je jim dneska konec. Spolužáci, přátelé, učitelé, vlnu dojetí ve mě však vyvolaly hlavně vzpomínky na ty nejbližší, kteří už dávno nejsou mezi námi.
Někdy si říkám, co zbude moderním generacím, až jednou vypnou proud?
9.8.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 17 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kouzlo starého památníčku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Arna: Opravdu krásná věcička....
.jpg)
já měla památníky dva. O jeden jsem přišla (tehdejší spolužačka mi tam kreslila ve škole, vzala to dodělat domů a pak už nikdy nepřišla, dodneška mě to mrzí) a druhý mám schovaný
.gif)
Děda ho dal babičce 31.března 1926 k 17-narozeninám
Mám památník po babičce, je sametový,kraje listů zlaté a má sponu na zavírání. Babička tam měla jen přání od dědy a pak tam něco načmárala moje vnučka.
.jpg)
Do mého památníku mi kdysi teta napsala - dokud mi otec hladí vlas a matka líbá líce, toť nejkrásnější v žití čas, ten nevrátí se více.
Čím jsem starší, tím víc si cením času, kdy jsem stále ještě dcera.
Památníky byly a ještě jsou. Bylo to takové ne moc od srdce, básničky se opisovaly, obrázky obkreslovaly z knížek. A když jsem někomu něco kreslila, maminka dohlížela, jestli to může být, aby nás nepomluvili. To už byly lepší ty pubertální sešitky, jak tam byly testy, vtipné hry, smutné příběhy (Hrob, Leukemie apod.) a podobné blbinky a do toho výstřižky z časopisů. Ale o tom tady tuším taky byla někdy řeč.
Památník jsem měla, někde u našich možná ještě bude. Za nás se tam spíš kreslily obrázky, ale babička měla schovaný svůj starodávný památník a to byla jiná káva. Dodnes si pamatuju básničku, co jí tam napsala jedna spolužačka: "Když jsem ti psala v památník, byly jsme malé žabky. Zdali si na mě vzpomeneš, až budem staré babky?" No a babičce bylo tak 70 let, když se mnou tímhle památníkem listovala, takže vzpomněla 
.jpg)
můžeš kreslit můžeš psát,ale listy netrhat"
proč mi ho petr šikula ještě nevrátil?a to už je jářku nějakejch 40 let
pamätníček som priniesla na stretavku zo základnej školy, mal úspech
taky mám památníček schovaný a při prohlížení jsem v úplně jiném světě, je to vůbec možné, že to byla pravda????
.gif)
i já mám schovanej památník.....největší poklad v něm mám přání od maminky k 8. narozeninám...v dnešním mém věku si říkám že to ani není možný že jsem někdy měla 8 let ....
dobrá dovolená ...
Mám památník svůj a své maminky. Také jsem vzala památník na sraz se třídou a vzbudil zasloužený obdiv - všichni jsme se vrátili do dětských let. Vnučka na základce také památník měla. Musím se jí zeptat, kde ho má a jestli v něm pokračuje. - Mám ale i jiné památníčky - vandrbuchy - vzpomínky z cest. Mám už pátý vandrbuch, první je z roku 1978.
Památníky mám dva,jeden můj-sklidil veliký úspěch na loňském srazu spolužáků- a jeden je po pratetě.Tehdy se vepisovaly hojně básně,ručně se kreslily tužkové nebo akvarelové obrázky,jsou tam i nalepené fotky nějakých studentů,je to asi z let 1890-1910.
Vzpomínek mám plnou bednu a památníčky tam jsou hned dva. Úplně popsané. Taky jimi čas od času zalistuju a zavzpomínám. Nic by mě nedonutilo dobrovolně tuhle bednu vyhodit. Jsou v ní dopisy od první lásky, výstřižky z novin, sešitky ze školy, kde jsme si s holkama psaly blbinky, vstupenky, jízdenky, dárky od hochů svého srdce a podobně. Prostě moje mládí v jedné krabici. Nedám! Pozor, koušu a hlídám!
