Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ptát se vás, zda vám někdy totálně ruply nervy, je asi zbytečné. Něco takového se aspoň jednou v životě muselo přihodit každému. A pokud existuje někdo, komu ještě nervy nikdy neujely, s největší pravděpodobností na svůj velký okamžik teprve čeká.

Jsou lidé, kteří startují ihned. Jakmile je něco rozčílí, vyletí jako čertík z krabičky a stejně rychle se pak dokáží i zklidnit. Zatímco jejich protějšek ještě ztěžka vydýchává tu emocionální spoušť, čertík nechápe, proč na to ještě myslí a zaobírá se něčím, co se odehrálo před půl hodinou.

Pak jsou lidé, kteří jsou zosobněná trpělivost, laskavost, klid a vyrovnanost. Rozčilují se zřídka, možná že téměř nikdy. O to větší pak ale případný výbuch bývá.

Měla jsem kamarádku Janu. Měla tehdy dvouletou holčičku Terezku a otevřeně přiznávám, že její trpělivost a klid jsem jí záviděla. Nebyla to žádná rozmazlovací maminka, kdepak. Se svou dcerkou to prostě uměla. Nikdy nekřičela, neběsnila, nezoufala. S úsměvem sbírala odpadky z vysypaného koše, vyházené nádobí, rozhrabané skříňky. A místo lamentování nad těžkým údělem matky malého, zvídavého a neposedného dítěte komentovala s humorem sobě vlastním nevinné výstřelky svého robátka.

Přesto i ona jednou „selhala“. K Vánocům dostala Terezka od škodolibého strýčka dárek nad dárky. Bubínek a trumpetku. Kdo má nebo měl malé děti, ví, že cokoli, co vydává nějaké zvuky (nejlépe hodně hlasité), je doslova fascinuje. A tak zatímco škodolibý strýček druhý den po nadílce odjel, Jana zůstala v bytě s dcerkou a těmi hudebními nástroji. Terezku nic jiného nezajímalo. Zpočátku Jana snášela její produkci trpělivě, po dvou dnech začala doufat, že to tu malou snad už brzy přestane bavit, a po týdnu přežívala dny s mokrým hadrem připlácnutým na čelo. Pravda, občas udělala marný pokus, kdy chtěla mučicí hračky Terezce nenápadně zabavit. Nikdy se to nezdařilo. Bubnování a troubení bylo obratem vyměněno za nezřízený jekot a potoky slz.

Po deseti dnech si Jana sáhla doslova na dno sil. V šest hodin ráno ji probudilo nezaměnitelné bum bum bum, tramtadáááá...bum bum bum... Vstala, otevřela okno, aby vyvětrala, a šla chystat snídani. Bubínek a trumpetka ji následovaly na každém kroku. Vařila čaj, mazala rohlíky a palička od bubínku jí do hlavy zarážela jeden obří hřebík za druhým. Odebrala se z kuchyně, aby zavřela okno... A v těsném závěsu za ní bubínek s trumpetkou. Nevydržela. Beze slova se otočila, vyrvala nebohému dítěti z rukou trumpetu, kterou si právě přikládalo k ústům, z krku sundala bubínek a jedním elegantním hodem vrhla obě hračky z okna. Projíždějící auta tuto exekuci spolehlivě dokonala.

Terezka zůstala jako opařená, dokonce se nezmohla ani na obligátní křik.

Když mi tuhle historku Jana vyprávěla, zakončila ji slovy: „To ti bylo ticho, nádhera. Vyndala jsem Terce vodovky, ať si patlá, to mi nevadí, uklidit binec. Ale ten rámus, to opravdu nešlo.“ Pak labužnicky usrkla kávu. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale jako by jí přitom malinko trhlo v levém očním koutku.

A tak si myslím, že je lepší vypustit emoce dřív, než se ocitneme na pokraji sil. Čím déle v sobě všechny křivdy držíme, tím víc ubližujeme sami sobě. Jak jste na tom vy? Startujete hned, nebo patříte k těm, na nichž by se dalo dříví štípat, a o to víc pak lítají třísky? Stalo se vám někdy, že vám dokonale ujely nervy a vy jste udělali něco zcela šíleného?