Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jojo, dnes už to není, co bývalo. Mezinárodní den žen poněkud utrpěl na pověsti a slaví ho už málokdo. I když – stále existují muži, kteří v tento den nosí svým ženám kytičky. A já si opravdu nemyslím, že je na tom něco špatného.

Vzpomněla jsem si ale na to, jak se MDŽ slavil před rokem 1989. To bylo něco! Výlohy byly již týdny dopředu vyzdobené ženami na všechny možné způsoby. Žena jeřábnice, žena soustružnice, žena lékařka, žena vědkyně, žena učitelka, žena matka... Z rádia a z televize se na nás valily informace o nepostradatelném poslání žen, o jejich pracovitosti a obětavosti, za což jim právě 8. března máme dostatečně projevit své neskonalé díky.

Ani jednotlivé podniky nezůstávaly pozadu. Každý rok bylo pro pracující ženy připraveno občerstvení s programem a dárečky.

V roce 1981 jsem pracovala v Knihkupectví. Práce to byla pěkná a moc mě bavila. Nemusela jsem stát čtvrteční fronty na Párala a Hemingwaye, měla jsem přehled o všech knižních novinkách a četla jako o život.

Bylo nás na pracovišti celkem 15 osob slabšího pohlaví, jeden mužský „prduch“ (pracující důchodce) a pak soudruh vedoucí. Záměrně píšu soudruh, protože na toto oslovení velmi dbal a kdokoli se přeřekl a řekl mu „pane vedoucí“, musel se vždy opravit. Pak teprve soudruh vedoucí spokojeně pokýval hlavou a člověk mohl pokračovat v tom, co mu vlastně chtěl sdělit.

Soudruh vedoucí byl zkrátka pes. Lítal po obchodě a ve skladech jako splašený svišť. Ač byl vzrůstu velmi malého, chudák, sotva 165 cm, dělal kroky tak dlouhé, že jsme si s kolegyněmi, které byly také těsně po pubertě, dělaly starosti o jeho intimní partie. „Holky, on ho musí mít tutově úplně obroušenýho.“ Takhle se strachovala naše nymfomanka Zuzka.

Pes soudruh vedoucí se ale jako zázrakem proměnil právě 8. března. V ten den přišel do práce s nablblým úsměvem, k pozdravu vždy připojil malou úklonu a všechny nás obdaroval jedním rudým karafiátem. Z příkladného budovatele socialismu se na ten jediný den stal gentlemanem, ze kterého by měl radost i roztomilý člověk Oldřich Nový.

To ale nebylo všechno. Když jsme si totiž odběhaly svou maratónskou směnu za pultem, přesouvaly jsme se v podvečerních hodinách do sálku, kde pro nás bylo nachystané občerstvení, kulturní program a výše zmiňované dárečky.

Byla to tehdy má první skutečná podniková oslava tohoto významného dne a já jsem se na ni opravdu těšila. Ač jsem byla mládě sotva ochmýřené, považovala jsem si za čest být zařazena mezi zasloužilé ženy. Pravda, po převzetí dárku mé nadšení trošku splasklo. Uznejte sami: když vám čerstvě vyloupnutý prvorepublikový kavalír s nonšalantní grácií předává balíček, ze kterého posléze vybalíte květovanou dederonovou zástěru.... to pro devatenáctiletou holku opravdu není nic moc.

Nicméně jsem se povinně usmála a způsobně poděkovala. V duchu jsem se ale těšila na občerstvení. To mi určitě spraví náladu, říkala jsem si.

Ovšem opět chyba! Jojo, člověk si nikdy nemá nic malovat a přehnaně se těšit. Každá jsme dostala na talíř čtvrtku grilovaného kuřete z vedlejšího automatu a poté přišla na řadu káva a odporně hnusný smetanový dort obří velikosti.

Během konzumace té tučné hory jsme již ale měly možnost sledovat kulurní vložku, o kterou se postaral jakýsi mim s nabílenou tváří. Snažil se, chudák. Dělal grimasy, kouzlil rukama, předváděl měsíční chůzi... A my nic. Rukama mastnýma od kuřete jsme držely v ruce lžičku a odloubávaly ten hnusný dort.... a mim se pravděpodobně rozhodl nasadit svůj nejsilnější kalibr, aby nás probral. Tolik toužil alespoň po jednom jediném tlesknutí. Vzal do rukou asi půlmetrový provázek a s velice snaživým výrazem jej vytáhl nahoru, přičem druhý konec držel dole. Pak horní část pustil... a provaz se sesunul k zemi. Ani jsme necekly. Druhý pokus... scéna se do puntíku opakovala. Provaz nahoru, dolů...hrobové ticho... Při třetím pokusu, když mu provázek opět spadl, pronesl náš prduch, který byl též přizván mezi zasloužilé oslavenkyně, památnou větu: „A to mi dělá taky.“

A bylo po legraci. Sálem se konečně rozezněl hurónský smích, který ovšem nepatřil umělci. Ten chudák své pokoření již neunesl, zklamaně si sbalil fidlátka a potupně, bez potlesku se odplížil do zákulisí.

Bylo mi ho líto. On se snažil, nemohl za ty zástěry a studené kuře. Ani za ten velehnusný dort.

Nikoho jiného to ale moc netrápilo. Pak totiž začala ta pravá a nefalšovaná „emdéžetková“ oslava.

Na stolech se objevily láhve s bílým vínem, oříšky a slané tyčinky... A já jsem nestačila zírat. Důstojné kolegyně se po chvíli proměnily v rozverné tanečnice téměř nahoře bez, vykopávaly stehýnka pěkně vysoko a výskaly jako o život. Náš prvorepublikový gentleman, poté co musel povinně provést v kole všech patnáct kolegyň, zmoženě padl do křesla, všem dal najevo, že tím svou povinnost již splnil, a nasadil opět psí výraz soudruha vedoucího.

Když jsme se pak v pozdních hodinách loučili, nezapomněl přísně poznamenat, že kdo přijde druhý den pozdě, bude si to nadělávat v sobotu.

A byl konec. MDŽ bylo za námi a já jsem kráčela domů nočními ulicemi, v tašce si nesla dederonovou zástěru a jeden zvadlý rudý karafiát. Byla jsem ale tak nějak šťastná, protože jsem se právě stala skutečnou ženou. Slavila jsem přece MDŽ.

A co vy a MDŽ? Budete dnes slavit? Dostanete kytičku? Jestli patříte k těm, které slavit budou, krásně si to užijte. A pokud oslavovat nemíníte, třeba si se mnou zavzpomínáte, jak to vlastně tehdy všechno bylo.....