Prý jsem hodná až to hraničí s blbostí
.jpg)
Moje máma mne nechápe a říká, že jsem blázen. Manžel je naštvaný a zasvěcené kamarádky a kolegyně říkají, že mám asi svatozář, ale je mi k ničemu. Vlastně mne nikdo nechápe, nenašla jsem ve svém okolí jediného člověka, který by mi řekl, že to, co dělám, by mělo být v mezilidských vztazích samozřejmé. A já začínám přemýšlet, kam až jsme to v té dnešní době dopracovali, když slova jako pomoc, soucit apod. jsou pomalu braná jako sprostá. Ale kdo ví, možná blázen opravdu jsem.
Starám se totiž o svou bývalou tchyni.
Poprvé jsem se vdávala před třiceti lety. Manžel byl jedináček, maminčin miláček. Byla jsem mladá, všechno řešila radikálně. S tchyní jsme si absolutně nesedly a v podstatě hned od počátku se mezi námi rozhořel nesmiřitelný boj. Prvních pět let jsme bydleli u ní, respektive u nich, tchán zemřel před sedmi lety. Pro mne to byl očistec, nic tam nebylo mé, k ničemu mne nepustila a pak akorát nadávala, že jí s ničím nepomůžu. Po narození syna se její panovačnost ještě prohloubila. Získání vlastního bytu a odstěhování bylo pro mne darem z nebes.
I když jsme byli sami, bez tchýně v blízkosti, naše manželství nevydrželo. Rozešli jsme se a následoval dramatický rozvod, házení špíny, boj o děti (byly dvě) a musím říct, že manželova matka se v tomto boji velmi silně angažovala. Dokonce mne chodila smyšleně udávat na sociálku, snažila se proti mně štvát mé vlastní děti. Když bylo konečně po všem, oddychla jsem si.
Uběhlo pár let, znovu jsem se vdala a narodila se mi dcerka. Synové z prvního manželství už byli odrostlí. Svého otce navštěvovali, ale já jsem jak s ním, tak s jeho rodiči, žádné styky neudržovala. Takže co se v jejich rodině odehrávalo vím jen od synů. Bývalý manžel se znovu oženil a krátce na to rozvedl, od té doby žije sám. A prý je momentálně dost zpustlý, nedopadl dobře, krachlo mu podnikání a topí se v dluzích. Tchán zemřel a tchyně zůstala sama.
A teď k tomu, proč to všechno píšu. Před půl rokem prodělala náročnou operaci a i když je soběstačná, bez pomoci se neobejde. Byla jsem v šoku, když mi najednou z ničeho nic po letech zavolala a zvala mne na návštěvu. Jak jsem se dozvěděla později, číslo jí dal jeden z mých synů. Nechtěla jsem ji odmítnout, věděla jsem, že na tom není zdravotně dobře a zašla k ní.
Neviděla jsem ji roky a to, jak vypadá, mne šokovalo. Místo bojovné metrnice, jak jsem ji znala, mne ve dveřích přivítala stařenka doslova kost a kůže, klepavé ruce, šedivé, přerostlé vlasy, slabý hlásek. Uvařila jsem kafe a ona začala povídat. Nejdřív opatrně, ale pak celkem na přímo mne požádala, zda bych jí občas nenakoupila, nepomohla s úklidem a hygienou. Prý už to sama nezvládá, syn (můj bývalý manžel) k ní vůbec nechodí a od vnuků něco takového chtít nemůže, styděla by se.
Bylo mi jí líto. Pomoc jsem jí slíbila a hned jsem ji také vykoupala, umyla a ostříhala vlasy, natočila na natáčky, uklidila a došla na nákup. Druhý den jsem k ní zašla s navařeným jídlem a vzala ji ven na krátkou procházku. Byla úplně dojatá a až pokorně mi děkovala.
Od té doby se o ni takto starám pravidelně. Minimálně dvakrát týdně za ní po práci skočím a postarám se. Když vařím, odděluji z každého jídla porci, kterou zamrazím a nosím jí to. Prostě mi to nedá, neumím si představit, že bych nechala bez pomoci někoho, kdo ji potřebuje, a i přes to všechno, co bylo v minulosti, je to pořád babička mých synů.
Manžel je na mne za to čím dál víc naštvaný, proč prý se angažuju, ona je pro mne v podstatě cizí člověk. Vadí mu, že jsem dvakrát týdně po práci mimo, začíná mi vyčítat i to jídlo pro ni. Nechce ji dotovat. Když u nás byla na návštěvě moje máma, všechno jí řekl a pustila se do mne i ona. Oba mi řekli, co mi prý do té staré báby je, že mi za celý život neudělala nic dobrého a já jsem blázen, co prý si myslím, proč si hraju na spasitelku. Stejný nebo podobný názor mají i mé kamarádky a kolegyně, většina mi řekla, že mne sice obdivuje, ale ony by něco takového nezvládly.
Já tu pomoc bývalé tchyni, která je vlastně osamělá, ale beru jako samozřejmost. Kdybych ji nechala napospas, vyčítala bych si to. Zajímal by mne váš názor. Je opravdu pomoc, kterou jí poskytuju, na hranici zdravého rozumu, nebo byste se zachovaly stejně?
30.5.2013 Rubrika: | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Prý jsem hodná až to hraničí s blbostí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Simona Monyová: Tchýně a uzený
Tam to dopadlo také tak. Nakonec zlé tchýni zůstala jen bývalá snacha.
Takových lidí, jako je Kateřina, si moc vážím.
Všem, kdo jí podsouvají, že je hloupá, lze jen přát, aby v době, kdy budou sami nutně potřebovat pomocnou ruku, někoho tak "hloupého" vůbec našli...
Pokud to děláte dobrovolně a ne se skřípěním zubů, pak jde o pochopení a smíření a klobouk dolů. Na cizí řeči nedejte, sice je to trochu něco jiného, ale přece jen podobné: když jsem pracovala jako dobrovolnice, řada lidí mi říkala: to bych nemoh/la, to máš jako nějaký pokání nebo co?A zadarmo? Sami si tím omlouvají své sobectví. Určitě se Vám to vrátí.
ještě něco napíšu co bylo před 20 lety.
moje nejstarší si v pěti lech postěžovala sousedce, že nemůže nikam jezdit, že jedna babička s dědou je v baráku a ti od taťky na konci ulice.
Pani sousedka s mužem, když jejich vnučky odjely si tu moji vzali na výlet a na přespání. Navázali jsme pěkný vztah, oni chodili k nám a naopak. pak tam začala chodit i ta menší a to děda jak mu holky říkaly, vždy pravil,, tu velkou sem pusť kdy koli, ale tu malou jen s tvým doprovodem´´. Vždy se u toho smál on ji učil blbinky a ona je vždy při další návštěvě předvedla. že si pamatuje co ji děda naučil.
Soused děda nám onemocněl a zemřel. Sousedka babička vyměnila byt za menší a tak jsme to k sobě měli dál. Přesto naše přátelství vydrželo, trávila u nás Vánoce, Silvestra nebo oboje. Když se nám narodila třetí, tak to byl její mazel. Objevila se vážná nemoc, a tak jsem ji oplatila lásku co dala holkám tím, že jak to šlo po dohodě s lékařem jsem ji vozila každý pátek domů a v neděli večer či v pondělí ráno před vizitou zpět. Její dcera žije velice daleko a syn bydlel asi 350km.
Asi to bylo vše v takové pohodě, že před 20 lety měli lidi k sobě trochu blíž než dnes, když se ze všech stran dozvídáme o různých podvodech.
Kateřino , plně vás chápu a asi bych byla schopná udělat to samý, moje bývalá tchýně ale žije ode mně 50km, ale vím, že ji dneska mrzí, že tenkrát synkovi nerozmluvila milenku a nechala ho se rozvést, ale za tím je soběstačná
Kateřino, to by dokázal málokdo, Vaší bývalé tchyni muselo být skutečně zle, když Vás požádala o pomoc. Je pouze na nás, komu chceme svůj čas věnovat.A to dobré, co pro někoho uděláme, se nám vrátí zase odjinud. Udělala bych to taky. Bez ohledu na to, co si o tom budou myslet ti, co by to nebyli schopni udělat. Každý z nás se dříve či později ocitne v situaci, že prostě bude potřebovat pomoc. Hned a od kohokoli. Kdybych měla někomu rozmlouvat dobro, které dělá, styděla bych se sama za sebe. Svojí matce bych řekla krátce - ano, u Tebe mohu být hloupá. A tím by to pro mě také skončilo. Svému muži bych řekla, že domácnost nezanedbávám a ta paní mně to jídlo platí. A tím by to taky skončilo. Starý člověk jí jako vrabec. O tu porcičku Vaše rodina nezchudne. Jen velkorysý člověk dovede odpustit druhému zlo a nedobrotu. A jen opravdu šlechetný jedinec je schopen pro něj na oplátku vykonat potřebné dobro. Každý má svůj úkol, svůj cíl, svou cestu. Vy nejste lhostejná k potřebným a ani vypočítavá. Být Vaším mužem, řekla bych - to jsi teda holka dobrá. A být Vaší matkou - to já bych holka teda vážně nedokázala. Váš muž nejspíš prachobyčejně žárlí a Vaše matka nejspíš nechce, abyste plýtvala silami, které by Vám jednou mohly chybět pro ni samou....
.gif)
Jako bych viděla sebe v zrcadle. Také jsem se zdarma starala o jednu starou paní a když byla nemocná, lítala jsem s kastrůlky se svým jídlem k ní a nakázala jí, aby ležela a léčila se, že vše zařídím. Asi jsem taky divná, že cítím to, co ty. Dnes ale pracuji jako pečovatelka a dělám tuto práci za peníze. Mému muži nevadilo, že jsem jí dala něco do kastrůlku nebo že jsem se jí věnovala. Byla jsem tehdy doma. Ale pokud to vadí tvé rodině a nevěnuješ se jí, jak vyžadují, asi bych trochu přibrzdila. Proč si nezaplatí pečovatelskou službu a nevyřídí si příspěvek na tuto službu? Pozor, aby se ti nerozpadlo manželství. Pomáhej, ale máš taky svou rodinu a svůj život.
Já si myslím, že to bylo zpočátku takové impulsivní jednání, prostě pomohla babičce svých synů. Teď je jaksi v pasti, ze které neví jak ven. 
Pises sama .."Prostě mi to nedá..." a v tom to podle me je, Tvoje svedomi Ti neda, jakysi pocit v Tobe, ze to udelat musis - proste musis ...
Vis oni Ti lide co Te tak odrazuji sami nevi jak v budoucnu na tom budou jestli nahodou taky jednou nebudou vdecni za podanou ruku...Pani uz pochopila...
Myslim, ze takova zenska co byla drive dracice musela hodne sklopit hlavu nez Ti zavolala v nemocnici se cloveku hodne veci rozlezi v hlave...Ty jsi ji odpustila, minulost je pryc - neda se zmenit, babrat se ve starych krivdach k cemu je to dobre - pro Tebe....?
Jestli Te to necim naplnuje, dava Ti to dobry pocit (znas to jeden dobry skutek denne) tak nevidim duvod proc to nedelat...Deti Ti doma neplaci a o suchem chlebu urcite nebudete...
Verera:
"Nebo chce tchyni ukázat, že ona je ta lepší"
...vzhledem k některým formulacím v článku i k historii toho vztahu bych řekla, že tato možnost je dost pravděpodobná.
Stejně je to zvláštní. Ať mi nikdo nenamlouvá, že sebecharakternější ženská nezažívá rozporuplné pocity při náročné péči o ženu, která jí dělala ze života peklo a v podstatě se podepsala na rozvratu jejího manželství a ještě usilovala o komplikace ve vztahu k dětem (sociálka).
Taky by mě zajímala motivace.
Jestli to Kateřina dělá, protože ji obecně pomoc druhým naplňuje.
Nebo má přehnaný smysl pro povinnost až do sebezničení.
Nebo chce tchni ukázat, že ona je ta lepší.
Nebo jenom neumí odmítnout - takoví lidé se moc dobře využívají.
Jak tu někdo píšete, že Kateřinu obdivujete- za to co dělá, můj obdiv teda nemá, vzhledem k okolnostem z toho mám rozporuplné pocity. Můj obdiv by měla, kdyby dokázala přimět k pomoci ty, kteří by to měli dělat především.
Jestli Kateřina nebude takový ten pečovatelský typ? Rodina je na tip zvyklá, syny ani nenapadlo, že by se o babičku starali, na to je přece ženská, maminka ti zvládne. Manžel ji dvakrát týdně postrádá doma, protože tam přece 20 let bývala a vařila večeři.
A co by pečovatelský typ cítí nutkavou potřebu pečovat, když někdo potřebuje. Což je teď extchýně.
Jenže, Kateřino, ve vedlejším chodu bydlí nemohoucí sousedka, ve vedlejší ulici pán, který si nezvládá uklidit, naproti paní s nohou v sádře. Nemůžeš zachraňovat celý svět, potřebných by bylo hodně a ty se odrovnáš a přijdeš o zdraví a o rodinu.
Dělat sama něco proto, že je to potřeba, je hezké, ale ne zrovna efektivní. Možná by paní víc pomohlo, kdybys jí sehnala veškeré možnosti , na které má nárok, příspěvek, pečovatelku apod.
Pokud k ní chodíš, protože tě to nějak naplňuje, tak proč ne, ale nemělo by to být na úkor rodiny. Pokud je to z povinnosti, tak to opravdu není tvoje povinnost.
Manžel může být proti i když mu nevadí ztráta dokonalé domácí péče. Jestli jsi mu líčila své problémy s touto paní, tak vcelku oprávněně nechápe, proč by se měl nějak účastnit na pomoci jí a může to být jinak lidumil. To, že ji nechce dotovat, bych neodbývala. Čas, který tomu věnuješ, je tvůj, jestli je to zhruba stejně časově náročné jako koníčky rodiny, ale peníze jen tvoje nejsou a společné peníze by se neměly utrácet za něco s čím jeden z manželů zásadně nesouhlasí, z principu.
Asi bych dokázala odpustit, občas dojít nakoupit za peníze paní, ale takhle o ni pečovat s vyhlídkou, že je to na furt (paní to tak patrně myslí) a že bude jen hůř, to asi ne. I pro vlastní rodiče bych se snažila najít aspoň výpomoc natož pro takovouto cizí, i když možná ledacos pochopila po pádu na ústa.
Pomoc je hezká věc, ale má své hranice, neměla by být na úkor někoho jiného a neměla by ničit pomáhajícího.
No, nevím. Podle toho, co o své bývalé tchýni píšeš v první polovině článku, mi připadá, že si chceš tou pomocí dokázat, že nejsi z těch, kteří oplácí zlo zlem. To je sice velice chvályhodné, ale myslím si, že v tomto případě by nebylo od věci zajistit tuto pravidelnou pomoc jiným způsobem a jít se tam třeba jednou za měsíc podívat jako návštěva a pomoci jen částečně. Jestli jí bude pomáhat pečovatelka za peníze nebo ty, to je jedno, ona k tobě žádný kladný vztah nikdy neměla, ty k ní také ne. Jen ji to prostě v případě pečovatelky sežere nějakou část důchodu. I přes její věk a zdravotní stav mi to s ohledem na historii vašeho vztahu připadá jako zneužívání někoho, jehož vlastnosti mám přečtené a vím, že mě neodmítne a nic za pomoc nebude chtít. Něco jiného je pomáhat i přes vyhraněné vztahy vlastním rodičům, prarodičům, sourozencům atd.
mam-ča: 10:18 Pleteš tady dohromady 2 pojmy. Ano,na základě doporučení lékaře lze domluvit návštěvy zdravotních sester a je to hrazeno ze zdravotního pojištění. Ale zdravotní sestry poskytují odbornou péči - tedy odběry krve, měření tlaku, převazy ran, rehabilitační cvičení apod. Nákupy, koupání, dovážku obědů a tříhodinové návštěvy zajišťuje pečovatelská služba a tu si klient hradí ze svého a toto se domlouva na správě sociálního zabezpečení.
Jinak článku - mám dojem, že řeč je o mé tchýni, akorát já ještě rozvedená nejsem. A vím, že tchyni bych pomohla právě tím způsobem, že bych jí zajistila tu pečovatelskou službu a rozhodně bych si kvůli ní nerozbila rodinu.
Linda: je to presne jak píises. Natvrdo recene.
