Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V každé rodině se věší prádlo a každý máme svůj systém. My, holky, jsme byly vycepované babičkou. Šňůry musely být pořádně napnuté, otřené vlhkým hadříkem, kolíčky s pevnou pružinkou a prádlo zářící bělostí. Na první šňůru se věšela trička, košile a halenky. Na druhou sukně, šaty, zástěry. Třetí šňůra patřila ponožkám, podprsenkám a gaťkám. Poslední šňůra kryla tu třetí a to ručníky a utěrkami. Vše mělo svůj řád a pověsit prádlo halabala znamenalo sáhodlouhé kázání, ne-li domluvu pádnou rukou.

Tak nějak to mám pod kůží, že by mě vůbec nenapadlo dát ručníky na první šňůru. Vůbec nad věšením nepřemýšlím, a přesto to vždycky vypadá, jakoby mi za zády stála naše babi a laskavým hlasem říkala: „Prádlo je vizitkou hospodyňky.“

Včera jsem se vracela z města a můj zrak padl na šňůry. Vytřeštila jsem oči, zalapala po vzduchu a málem pustila igelitky s nákupem. Na šňůrách se plácalo bez ladu a skladu sporadicky zakolíčkované prádlo. Z první šňůry mi vstříc plandaly trenky a ponožky proložené trikem a starou žínkou. V dalších řadách to nebylo o nic lepší.

Ze šoku mě probralo hlášení synka: „Tatííí, průšvih, máma je doma.“ Ze dveří se vyřítil manžel a vítal mě slovy: „Miláčku, ty už jsi doma? My mysleli, že to stihneme usušit, než se vrátíš.“ „Co to je? Kdo to spáchal? Kdybyste to přeházeli přes plot, tak to vypadá líp.“ „Na plotě se sušily hadry na uklízení,“ s hrdostí oznamoval synek. „Cože? My jsme měli hadry na plotě?“ Otec dával posunky znamení, aby synek mlčel.

Ze dveří vyšla dcera. „Hurá! Mami, ještě žes přijela. Tyhle dva hoši od Bobří řeky chtěli na první šňůru nacpat naše bombarďáky…“ „Coo?“ Vyvalila jsem oči směrem, kde ti dva fofrem sbírali prádlo. „A proč na jednom kolíčku visí osm ponožek? My nemáme kolíky?“ „Budu jako blbec věšet každou fusku zvlášť, ne!“ hudral synek a manžel mu přitakával. Včera nám tak díky aktivitě našich dvou mužských visely na šňůrách onuce.

Dodržujete ve věšení prádla nějaký řád, nebo je vám jedno, co kam navěsíte?