Noční můra z Garden Street aneb Láska k zahradničení není zcela jistě dědičná
.jpg)
Jako dítě jsem většinu víkendů a prázdnin trávila s rodiči v malinké chatě či spíše zahradním domku 3x4 metry, obklopené poměrně velkou zahradou. Ona zahrada se stala generačním problémem číslo jedna, jelikož my tři sestry jsme byly městské skleníkové květinky napěchované alergiemi všeho druhu, fóbiemi ze všeho lezoucího hmyzu a odporem k mičurinskému zahradničení. Ne tak moji rodiče. Každou minutu, kterou museli trávit jinak než s nosem v hlíně, považovali za ztracenou. A tak místo anglického trávníku byla naše zahrada z větší části zryta, oseta, osázena a zastromena.
To by nám ještě tak nevadilo, horší byl plevel, který díky pečlivému hnojení vysoce a hojně převyšoval výpěstky a bylo nutné se ho pravidelně zbavovat systémem „na jednom konci hotovo a hurá zase na začátek“. Tu si teprve zpravidla rodiče uvědomili, že si s sebou přivezli tři otrokyně, a nastalo pro nás peklo horoucí. Jedna (já) řvala, že jí po noze přeběhl pavouk velikosti mexického dolaru a nabírala hysterický oblouk, druhá ječela, že si o debilní kámen zlomila svůj pěstěný nehet, a třetí se svou výškou ztrácela v porostu, takže nebylo vidět její laxní přístup, a to jsme pak ječely my na ni, ať také laskavě něco dělá.
Pravděpodobně za trest jsme byly také přiřazovány k činnostem přímo ohrožujícím naše (přinejmenším psychické) zdraví, například sekání celých obrovských špalků dříví (topilo se v kamnech, které patrně pamatovaly císaře Ferdinanda). Jelikož jsme se sestrami disponovaly rachitickými postavami s paprčkovitými údy, náš nerovný boj se špalkem a sekerou připomínal epileptický záchvat. Podobně dopadalo i občasné katrování kompostu, kam se pravidelně vylíval i obsah suchého záchodu, a znalost této informace v souvislosti s množstvím žížal 50 ks na 1 kg zeminy činilo pro nás tuto činnost jako jednu z nejvíce psychicky namáhavých.
Další, neméně drastickou součástí našeho pobytu na chatě bylo sklízení úrody. Přimět jakéhokoliv pubescenta k otrhání půl tuny rybízu považuji dnes již jako lehce zkušená matka za úkol srovnatelný s výstupem na Gerlachovský štít. Scény, které u nás probíhaly, byly zpestřením nudného venkovského života sousedů. Rovněž vylézt na třešeň a bojovat s vosami o plody bylo lehce rizikové, odměnou však bylo sladké přežrání, jelikož byly vážně vynikající, a kompost si v ty dny přicházel množstvím přírodního hnojiva na své. Tím pádem se otci rodily na kompostu (vždy to naštěstí střídal, lilo se na letošní a pěstovalo na loňském) cukety a dýně velikosti středně vzrostlého hrocha, na které byl patřičně hrdý. Dodnes i to považuji za promyšlený a krutý druh týrání dětí, jelikož cukety jsme tři měsíce jedli absolutně ve všem a lezly nám i z uší, tehdy jsme je se sestrami nenáviděly k smrti (dnes mám k nim kupodivu vztah naprosto opačný a naopak syn by onen zelený hnus nepolkl ani za pytel gumídků).
Po drsných dnech v drsné zahradní přírodě jsme trávili večery u ohně a noci v chatě. Jelikož nás vevnitř žilo a spalo pět homo sapiens (a průměrně třicet pavouků různé velikosti, nějaká ta stovka ostatního lezoucího hmyzu a cca padesát komárů na jednu noc), docházelo pravidelně k různým dohadům a třenicím. Velice živě vzpomínám zejména na potupnou debatu, která následovala večer poté, kdy jsem ke svačině neprozřetelně požila přibližně tři kilogramy zeleného hrášku. Tato debata hrozila vyústit v ještě potupnější vyhnání mé osoby z chaty a postavení soukromého stanu po závětrné straně obydlí.
Dnes s odstupem času už dokážu vidět na našem pobytu v těchto nelidských podmínkách i klady, například hojnost toulavých koček, které si nás v této lokalitě oblíbily a které jsme jako městské hyperalergické děti znaly pouze z televize. Jelikož jich byly desítky, které naší zahradou prošly za celé mé dětství, jejich potomstvo by se dalo počítat možná na stovky. Ne všechny se dožily dospělosti, ale všechny nám byly velice drahé a obohatily náš život o nový a důležitý citový rozměr.
Přesto se zahrada na mě podepsala hlavně záporně. Například (a neříká se mi to lehce) jsem vrah pokojových rostlin - žádná nepřežije dva týdny, odnesl to bohužel i kaktus. Manžel má pro to vlastní teorii, která se opírá o jakýsi film s princeznou a zpívající květinou, což je ovšem samozřejmě nesmysl. Já vím, že ta zeleň má srdce a cítí ze mě tu nechuť, datovanou od dob mého dětství a povinného plení.
Dodnes také považuji novou rodinou zahradu pouze za místo, kam se velice hodí pouze zahradní lehátko, slunečník a gril a kde by mi vůbec nevadil anglický trávník jen s nějakým tím samorostlým keřem v rohu.
A jak jste na tom vy? Většina z vás jsou kytičkářky a zahradnice, ale najde se tu i podobnou nechutí postižený vyvrhel?
26.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 64 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Noční můra z Garden Street aneb Láska k zahradničení není zcela jistě dědičná
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Ten epileptický záchvat se sekerou živě vidím. 
Jinak mě zahrádka docela baví, ale okrasná. Za svých mladých nevinných let mě to nebavilo vůbec, prostě jsem k tomu nějak postupně dospěla.
.gif)
jindy bych tě asi nedokázala pochopit ale po letošním uscaném 
jaru tě neobyčejně chápu.Co jsem zasadila mi sežrali slimáci nebo mravenci.Takže bych s největší chutí zasela všude trávu a byl by pokoj.Škoda peněz a námahy.
Křeček: jak to není ze skleníku nebo foliovníku, není to tak křehké, protože to dlouho roste. Taky to znám...
Sofffie já ti rozumím... s koupí našeho pididomečku velikosti 2+1 jsme obdrželi i zahradu 1000 metrů čtverečních... naštěstí to baví manžela. Většina je zatravněná a jinak jen pár malých záhonků, např. rajčata, která se s těmi kupovanými nedají srovnávat. Kořenovou zeleninu, brambory apod. nepěstujeme...
zahrada byla původně plná stromů jako prales, spoustu už jsme vykáceli a ještě budeme omezovat, spotřebovat to nešlo a na hrabání listí a vyhazování plodů to nemusíme mít...
ale zahrada je dobrá na opalování a kafíčkování!
.jpeg)
tornado-lou - 26.5.2010 7:53 - promiň,ale vaše babička je sobecká, bohužel to mám doma taky,ale s tchánem. Nemůže,ale musí mít králíky slepice a velký záhon asi se stoletými růžemi. Teď máme neřešitelný problém,kdo poseká zahradu kosou,aby se zas mohlo usušit seno,tchán nemůže,my to neumíme a tráva je už teď jak prales Taky by mě zajímalo,kdo bude okopávat ten zatracený záhon,který nikdo kromě něho nechce,protože není vůbec hezký,ale musí být.Co kde sází neřeším, nikdo nechápe proč to dělá,když by ze zdravotních důvodů neměl, ale je jak umanutý.Já bych se o zahradu klidně postarala,ale podle svého,aby to dalo co nejmíň práce,protože si taky raději lehnu na sluníčko. Ale on si nedá říct a já jsem taková mrcha,že mu to prostě okopávat nebudu,stejně z toho nakonec nic není,všechno sežerou slimáci.A představa,že si dám salát,který ti hnusáci polezli, to bych se 
V dětství jsem o zahradu téměř nezavadila-jen ve škole jsme měli předmět "pozemky" střídavě s "dílnami" nebo "vařením" nebo "péčí o dítě"....Tam jsme něco seli,ale nikdy žádný výsledek neviděli,ale prý se to dávalo do školní jídelny.....Nyní mám barák a větší zahradu a ještě skalkový záhon a terasu,takže nestíhám....Jedlého pěstuji pomálu-jen 4 keříky rajčat na terase,záhonek jahod a pár keříků rybízu a angreštu...Máme ještě obří třešeň,kterou nám donedávna sežírali ptáci,pár jabloní....Ale já jsem jen na skalničky a kytky,trávu sekám jen z nutnosti,už se těším,jak dáme hodně dlažby a bude čím dál tím méně trávy....
Paní Sofffie nejste sama. Nesnáším naši velkou zahradu a chodím tam jen v nezbytných případech- např.sečení(to dělá mužská většina rodiny) a stříkání proti plevelu. To a stříhání ostružin dělám ráda, protože bojuji proti těm zatraceným rostlinám. Když jsem byla tento týden v OBI a viděla nadšené ženy s vozíky plnými rostlinek apod., nevěřícně jsem si uvědomovala, že každý jsme fakt jiní. S nostalgií vzpomínám na školní léta, kdy jsem prosila milicionářskokomunistického školníka slovy- soudruhu učiteli, já chci prosím pracovat v dílnách, ne na školní zahradě. Jako jediná holka jsen řezala, hoblovala, natírala. To byla paráda, nemusela jsem pracovat na školní latifundii. Ostatní holky mne nechápaly, sadily květinky, hrášek a jiné zbytečnosti
.jpg)
Grainne: Jsem na tom úúúúúúplně stejně 
Jako bys to psala o mně
Grainne: ty jsi jako můj manžel - ten taky říká, že nejlepší trávník je vydlážděný zámkovou dlažbou
orinka: je to tak - a ještě ke všemu ty kupované nad mými výpěstky vzhledově i chuťově vítězí
.JPG)
naši mají taky zahrádku v zahrádkářské kolonii, taky měli občas snahu nutit nás trhat plevel nebo sklízet jahody, ale naštěstí nebyli příliš vytrvalí, takže mi vypěstovali fobii pouze částečnou.
Kytkám a stromkům se u mě poměrně daří, zato každá zelenina chcípne, nebo se urodní tak houževnatý jedinec, že ho ani zajíc nerozkouše (z loňského salátu by se daly šít podrážky)
JarkaP: nejhorší na tom je např. to co teď u nás, že už jsme vlastně ředkviček z obchodu přejezení a na záhonku teprve rostou.
.gif)
Hm, jsem dopadla................
Jednou můj bratr kdesi v lesích odcizil lesákům smrk a přivlekl ho k nám na návštěvu, abych mu poskytla azyl.
Bylo mi té podivné pokřiveniny líto, tak jsem obětavě vykopala jamku a nebožátko zasadila do měsíční krajiny. Smrk se patrně zaradoval, že je konečně doma a začal vypadat KRÁSNĚ, tak jsem k němu pořídila několik vřesů, potom rododendron, poté bylo třeba nebohé rostliny zachraňovat před zlými plevely..........tak jsem se zahradnicí stala.
Letos jsem dokonce polevila v zásadě, že NIC K POŽÍRÁNÍ, ovšem rajčata jsem rafinovaně zasadila do kýblů - přece jenom občas příroda zvítězí, tak abych je vůbec našla, bez kompasu, pokud zrovna nečíhám na plevely v neustálé pohotovosti, by se mi to nemuselo podařit.
Zlaté plachty, mulč, kačírek...............
Ovšem být po mém a mít prostředky, dovedu to k dokonalosti - celý pozemek vydláždím zámkovou dlažbou, tu a tam bude díra pro strom a sem tam ležérně pohodím květináč.
Ráda se kochám, ale kdo se má po těch latifundiích plahočit.
ja sem to jako dite taky nemela rada. nikdy to pravda nebyl takovy extrem, ale laska ted rozhodne ne. ted s nadsenim pestuju cokoliv a pestovala bych vic, jen mit misto na zahonech, s truhlikama a pokojovkama je desive prace....
podle me je ten rozdil v tom, ze ted si delam na vlastnim a podle chuti, zatimco tamto byla zahrada rodicu a sefovali oni.
a neni to vekem. moji mamce (60) je strasne lito, ze musi zanedbavat svou zahradku, kde by delala rada a otroci na zahradce babicce, ktera nezvlada, ale trva na bramborach, jahodach, mrkvi, cibuli, okopavani, pleveleni.....
srdcem jsem kytičkářka a zahradnice 
Sofffie - díky, to jsem se od srdce zasmála 
Nic si z toho nedělej,jsem na to úplně stejně jako ty. Taky věřím,že to kytky poznají,že si nezasloužím,aby u mě přežily aspoň jednu sezonu. Co já už dostala orchideí s podrobným návodem na pěstování, který jsem poctivě dodržovala, všechny to časem vzdaly. Přitom mám kytky ráda,ale neumím to s nimi. Takže jsem se omezila na pár muškátů,které po sezoně nemilosrdně vyhodím,protože zimu stejně niky nepřežily.
Nic nepěstuji,protože nenávidím hrabání se v zemi a okopávání záhonků. V dnešní době to vidím jako naprostý nesmysl, těch pár mrkví si raději koupím. Protože všechno bylo vždycky nárazové,urodilo se a nebylo s tím zahnutí,nikdo nestál o metráky třešní,rybízu,zeleniny a já nevím čeho. Ano, byla doba,že co si člověk nevypěstoval,to neměl. Ale byla s tím neskutečná práce a jak říká moje známá: "Práce kolem jídla je na hov.., sežereš to, vyser... to!"
